Palahniuk ve svých textech rád šokuje, jeho knihy překypují nečekanými zvraty. Zatímco v Klubu rváčů je jeden hlavní moment překvapení, zde se jich objevuje tolik, že se nám příběh jeví jako tězko uvěřitelný. Velké zvraty se zároveň stávají očekávanými. Jsou přítomny u všech postav, u některých je jich dokonce vícero. To vše vyvolává ohromný chaos, a čtenář se tak může velmi lehce ztratit, postavy totiž často mění i svá jména.

Bývalá modelka Shannon McFarlandová má ustřelenou půlku hlavy (až na konci se dozvíme, kdo jí to udělal), putuje po státech s Brandy Alexanderovou (z které se ale vyklube někdo úplně jiný) a svým exmilencem Manusem Kelleym. V knize vystupuje ještě Evie Cotrellová, další postava, jejíž šokující životní příběh se odkryje až v průběhu děje. Kniha končí více méně šťastně, což u Palahniuka znamená, že nikdo nezemře.

Palahniukovy postavy utíkají před budoucností, osudem, dospíváním, stárnutím, sbíráním se z trosek. Nejčastěji dojdou k poznání, že útěk prostě možný není, jediným řešením je totální sebedestrukce (zde ustřelený obličej či změna pohlaví), kterou se vymaní ze všech závazků a pout z této konzumní společnosti a začnou od nuly. Toto vymanění se ze škatulek je nejnosnějším a současně všudypřítomným tématem Palahniukových knih.

Jsme zároveň u samotného názvu knihy. Co uděláte, když proti vám půjde žena s ustřelenou dolní čelistí? Uhnete pohledem. Shannon byla sledovaná modelka, připadala si jako výrobek, nic víc, nic míň. Totální sebedestrukcí se stala neviditelnou příšerou. To vše je vedeno pod heslem: nedělej to, co chceš, dělej to, co nechceš.

Palahniukovi hrdinové tápou, vše se odehrává kolem nich, je zde přítomen silný egocentrismus: „Všechno je jen mocenský boj o místo ve světlech ramp, všichni si myslíme, že naše role je hlavní.“

V knize se odráží fakt, že Palahniuk vystudoval žurnalistiku, postupy tohoto literárního žánru provázejí v podstatě celou autorovu tvorbu. V Neviditelných nestvůrách Palahniuk stylizuje vyprávění jako módní časopis, to se odráží ve střídání několika časových rovin, příznačné jsou časté skoky. Těmito prostředky je zvyšováno napětí, příběh slepujeme po částech dohromady, přesto se na konci nevyjeví ucelený obraz, což je způsobeno výše zmíněnou chaotičností.

Dalším typickým znakem děl amerického autora je preciznost popisu různých nechutností a zvrhlostí. Kniha je přímo přeplněna detailními popisy zákroků plastické chirurgie nebo homosexuálních praktik.

Charakteristické je u Palahniuka opakování některých slov, která nabývají v různých kontextech různých významů. Shannon se tu neustále v hlavě ozývá řvaní fotografa, který něco chce. To se ovšem neustále mění s ohledem na situaci (při setkání s rodiči: „Chci vidět amnézii. Blesk. Chci nové rodiče. Blesk.“).

Můžeme být nadšeni autorovou prvotinou v její surové podobě, ale v porovnání s další tvorbou tu vyvstává spousta nedokonalostí. Množství zvratů a změn vyvolávající chaos nedokázal Palahniuk slepit ve zcela kompaktní příběh. Neviditelné nestvůry se nevyrovnají Klubu rváčů, Ukolébavce či Programu pro přeživší. Na druhou stranu je člověk více ocení než novější autorova díla, která jsou stále o tom samém a logicky postrádají kouzlo předchozích próz.

Jakub Hladík

Palahniuk, Chuck: Neviditelné nestvůry, Praha: Odeon 2010, 224 stran.

Neviditelné nestvůry (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.