Cítím již na patře sám samet samoty,

(J. Orten – U tebe teplo je…)

Nemůžu se zbavit dojmu, že je v dnešní době samotář přežitkem, nebo přinejmenším endemitem. Jít sám do kina neznamená jenom ochudit se o sdílení (nebo řečeno současným jazykem sharing) zážitků se společníkem, či společníky, ale také jisté vykořenění ze společnosti.

Byl jsem sám na výborném vystoupení skupiny Hm…, jež nevšedním způsobem zhudebňuje známé i méně známé básně české i světové poesie. Věřil jsem, že se mi v tak povzneseném prostředí podaří oslovit nějakou stejně samotnou dívku. Avšak hned v prvních minutách koncertu jsem se musel tohoto plánu vzdát s ohledem na moji vrozenou nekoketérnost. Napadlo mě, že by snad dotyčná samotná mohla oslovit mě, přičemž jsem zjistil, že se tam žádná taková vlastně nevyskytuje. Okolo samé páry jeho s ní, jí s ním, jí s ní, jeho s ním, až jsem z toho dostal hlad. A to někteří nebyli troškaři a páry vyměnili za celé skupiny mužů a žen volně namíchaných jako v šopském salátě. V takové skupině pak někdo něco řekne, jiný se zasměje, uslyší to někdo z cizí skupiny, něco k tématu podotkne, všichni se zasmějí, což zafunguje jako nepsaná smlouva o paktu mezi oběma skupinami, po zbytek večera se navzájem zvou na drinky a čas běží velmi volně, stejně jako smysly zúčastněných.

Dostal jsem ovšem další výborný nápad, stoupnout si někam poblíž té nebo oné skupiny a prohodit něco ve stylu: kdo tu vycintal to pivo? Se tu lepim jak moucha na mucholapku, myslí si o tom někdo něco? Nebo: to je ale krásnej večer, škoda, že musíme trčet na tomhle koncertě, co?

Nicméně i tenhle plán jsem brzy zavrhl při představě, že se pak s někým celý večer bavím o mouchách, nebo o počasí.

Při odchodu jsem pak slýchal jen plány, že ten či ta ještě dnes večer musí sdělit svoje zážitky svým dvěma stům sedmdesáti přátelům na fejsbůku a mě napadlo, komu své zážitky sdělím já. Kamarádovi za týden, až s ním poběžím lesoparkem? Rodičům při sobotním obědě? Nebo šéfovi v práci, až po mně bude chtít nějakou nepopulární, časově náročnou činnost, na kterou já jsem ten nejlepší adept?

Všimne si ale ten, co má dvě stě sedmdesát přátel, že listy na stromě vypadají ve větru jako drobné metronomy, jež mnohdy ani nedotikají svoji osobní poému a jsou nemilosrdně poslány k zetlení, aby na jejich těle mohla vyrůst květina, která svým pylem jednou ohromně pomůže včele, jež byla pro svou neschopnost přinést do úlu byť jen kapku nektaru málem ze společenství vyloučena? Co by pak dělala? Seděla by pod stromem a pozorovala by listy padající k zemi? Vyhoštěním staniž se hostem. A jen host je schopen nepokrytého údivu.

Dominik Melichar j.h.

Jan Zrzavý - Hlava Křtitele

zdroj: dekadence.info

ilustrace: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)