Chci se podělit o svůj pocit, který ve mně Dylanův koncert zanechal, a myslete si, co chcete, mám dojem, že jiným způsobem tvorba tohohle minnesotského písničkáře ani reflektovat nejde. Chci se zkrátka přidržet jeho stylu „vlezte mi všichni na záda, já mám něco na srdci a dávám o tom vědět.“

Devětašedesátiletý Robert Allen Zimmerman, jak zní jeho občanské jméno, v O2 Aréně zahrál výběr z hitů, které vznikly v šedesátých letech na počátku jeho kariéry a později v období, které bývá znalci označováno jako „elektrické“. Zazněla balada Lay Lady Lay, milostná Just Like a Woman i lehkomyslná Mr. Tambourine Man, bylo toho ještě mnohem víc, jenomže tu nejsem od toho, abych vypisovala celý playlist, to jste si měli přijít mistra poslechnout osobně. Navíc se to dočtete v každé jiné recenzi. Taky se ve všech píše, že byl tenhle starý mrzutý kocour v kovbojském klobouku nebývale vstřícný, veselý, sršel energií, přes pokročilou artrózu se pohyboval, jako by od minulých let o desetiletí omládl. To teda můžu potvrdit, Dylan byl pohybově spontánní a uvolněný, sálala z něj mladická veselost a evidentní radost z toho, co se děje na pódiu.

Jenomže právě z toho jsem já jako divák moc velkou radost neměla. A hned vám řeknu proč. Těšila jsem se totiž na toho zamlklého podivínského otravu s kytarou a foukací harmonikou nebo stojícího věčně u kláves jako tvrdé y, u něhož pro mě byl vždycky nejdůležitější text přednesený pokaždé jinak, umečený, chraplavý, dost často pro svůj akcent nesrozumitelný slovo od slova. (Vybavují se mi chvíle, kdy sedím doma u reproduktoru s textem na kolenou a usilovně se snažím rozpoznat ty čtené verše v proudu písně.) Dylanův koncert mi ale nabídl směsici rockovo-bluesovo-rock’n’rollové country parády, v níž se samotný projev zpěváka, kterého jsem si přišla poslechnout, bohužel dost často ztrácel. Většinu času hrál na klávesové varhany, foukačku pořádně provětral jenom sporadicky, na můj vkus velmi málo, třeba u jinak dost zdařilé Mr. Tambourine Man mi harmonika chyběla.

Celkově jsem prostě byla zklamaná z dojmu, který scéna vyvolávala – samostatné hudební těleso převálcovalo interpreta, jehož má pouze doprovázet. Jako kdyby si nějaký hillbilly singer stoupnul k nablýskanému jukeboxu a nemohl ho překřičet. Možná si říkáte, a co se dá v koncertní hale zvíci osmnácti tisíc míst zahrát jiného než strhující elektronickou šou? Inu, podívejte se na Dylanův koncert z šedesátého čtvrtého v NY Philharmonic Hall, kde za celou dobu nepotřebuje ke své produkci nikoho jiného než Joan Baez, akustickou kytaru a foukací harmoniku.

Já vím, od těch dob uplynulo mnoho vody a Dylan není žádný protestsongový prosťáček (za něhož se ostatně nikdy nepovažoval), od folkového písničkářství a country se odklonil už v sedmdesátých letech, navíc můžu být vlastně nadšená z jeho skvělé (nejen hudební) kondice, která slibuje další sledováníhodnou tvorbu. Přeci jen mi však neodbytně tane na mysli otázka: „Starý pane, není zase čas přivést to všechno zpět domů?“

Gabriela Romanová

Bob Dylan. O2 Arena, Praha, 11. června 2010. Pořádala agentura Live Nation.

Bob Dylan (zvětšit)