„Každá hlava je plná příběhů, zemí a bytostí, stejně jako hrnec na plotně je plný polévky,“ říká Tereza Brdečková ústy jedné z hlavních hrdinek své knihy, Julie, a vyjadřuje tak vlastně jakési motto celého románu. Kniha, která je zarámována prologem a epilogem o Baltazarovi a jeho království, má 4 části, každá z nich je věnována jednomu ze členů rodiny Kočkovy. Ale vezměme to pěkně popořádku.

Hrdinové…

Historie rodiny Kočkovy se pro nás, čtenáře, začíná roku 1882, kdy se narodil Otakar Kočka. Otto byl povoláním učitel a rád si vymýšlel. Jemu a Bohušce Machové se o několik let později narodil syn Gabriel, malíř, ilustrátor, sběratel krásných věcí a v neposlední řadě otec Julie. Ta vlastní kino Alhambra, se svým mužem Igorem má syna Prokopa. Její matka, která se na konci života ocitá v „domově pro bohaté důchodce“, si tam nechává říkat Iris. A pak ještě Baltazar, který každému někoho připomínal. Velmož Baltazar, jehož říše nebyla zakreslena v mapách a kterého bolelo, když neměl komu dávat svou lásku. Jednou proto vyklouzl ze svého paláce a sotva překročil hranice svého království, řekl mu strážný drak, že bez mapy jeho země a znalosti jejího jména Baltazara zpátky nepustí. A tak začala Baltazarova dlouhá pouť časem za hledáním dokonalé mapy jeho království, která ho nakonec svedla dohromady s celou rodinou Kočkových.

Jak Baltazar, tak členové rodiny Kočkovy a snad i Igor a Prokop zažívají podobné pocity. Jsou to lidé šťastní a ztracení zároveň, lidé, kteří se v cizině cítí méně osamělí než doma, protože od cizinců vlastně nic neočekávají. A že něco měli, to si většinou uvědomí až ve chvíli, kdy to ztratí. Na každém z nich se také nějak podepisuje doba, v níž žijí.

… a jejich příběhy

Otakar Kočka zažívá bouřlivou dobu před rozpadem Rakouska-Uherska, pracuje jako učitel, má rád knihy a přivádí k této vášni i svého syna Gabriela. (A právě popis společnosti, potažmo školství na přelomu 19. a 20. století umožňuje Brdečkové vyjádřit myšlenky, které by umístěny do období končícího 20. století možná budily shovívavý úsměv. „Vzdělání přece znamená hlavně svobodu volby, ať je nabyto jakkoli.“)

Prostřednictvím Gabriela Kočky prožíváme tragické události 20. století: 2. světovou válku, únorový převrat, srpnovou okupaci. Setkáváme se s gestapáky i estébáky. Brdečková se dotýká i židovské problematiky anebo společenské letargie, která se v Československu rozprostřela po roce ´68. „Politika ho [Gabriela] nezajímala, ale v jeho době nebylo možné se jejím důsledkům vyhnout a lidé se museli rozhodovat mezi svědomím a pohodlím.“

Na pozadí života Julie Kočkové, jejího manžela Igora a vlastně i jejich syna Prokopa a jeho babičky Elišky Kočkové pak můžeme pozorovat společenské změny, které se v Česku odehrávaly od konce 70. let až do současnosti. Nejprve letargie, pak svoboda, uvolnění, soukromé podnikání a jejich vliv na soukromý život. Julie si plní sen a zakládá malé kino Alhambra shodou okolností v prostorách, v nichž původně pracoval jako animátor a výtvarník její otec. Je nadšená, užívá si otevření hranic a toho, jak se zkracují vzdálenosti mezi lidmi na celém světě.

Pak zemřel na rakovinu její blízký přítel Martin, ale „Julie neměla na smrt náladu, protože život byl v tu chvíli tak báječný! Cestovala, měla milence ve všech hlavních městech Evropy, Prokop byl malý.“ Ano, soukromé se prolíná s dějinným a celospolečenským v celé knize, nejen v příběhu Juliině. A svědkem toho všeho je Baltazar, který každému někoho připomíná a stále se snaží získat mapu své země a přijít na její jméno.

O bloudění, mapách a cestování

Zatímco časová linie románu je celkem jasná (ačkoli příběh není vyprávěn lineárně od roku 1881 do současnosti, ale jednotlivé události jsou spíše postupně vršeny jedna na druhou), prostorová linie románu již tak zřejmá není.Příběh románu je sice situován do Prahy, ale hranice světa, v němž se jednotlivé postavy pohybují, jsou rozostřené. Konkretizováno je to na příběhu Baltazara, který se snaží získat mapu své země a chce, aby byla dokonalá. Dříve se o její vytvoření pokoušel sám: „Jeho největším přáním bylo nakreslit podrobnou mapu své říše, ta se ale nepřetržitě měnila. Například od posledního stromu z obory k zámecké bráně bylo daleko, když pršelo, a docela blízko, když svítilo sluníčko a teplý vítr mával haluzemi.“ Baltazarova země, to je snová krajina, do románu se tak dostává obrovské množství obrazů.

Tematizován je i vztah mezi domácím a cizím. To, co je domácí, totiž nemusí být nutně to nejznámější a nejbezpečnější. „Julie si dokázala představit, že se dá zabloudit v širém světě. Nerozjela se tam. Zůstala doma, jenže beztak zabloudila.“ Jednotlivé postavy jak atomy krouží a bloudí kolem svých domnělých domovů, utíkají z nich, aby se do nich mohly zase vrátit. Budují si své domovy a zároveň přicházejí na to, že domov by sice měl být útočištěm, ale neměl by být vězením. „Copak je to domov, když z něj není úniku?“

A konečně Alhambra. Španělské město, do něhož se Gabriel Kočka chtěl alespoň jednou podívat. Studio Alhambra, období největší slávy Gabriela Kočky. Kino Alhambra, vášeň Julie Kočkové. Anebo znamená Alhambra ještě něco víc?

Slova, slova, slova

I v této próze Terezy Brdečkové jsou slova něčím víc než jen prostředkem k vyjádření určitého sdělení či obrazu. Kromě jména Alhambra se v této knize objevuje ještě jedna věta, která má důležitou významotvornou funkci: To nejsem já! Jak se postupně pročítáme celou knihou, zjišťujeme, že se jedná o víc než jen o velmi specifický pozdrav příznivců kina Alhambra. Ano, historie této věty má opět co do činění s historií rodiny Kočkových i s Baltazarem. Navíc je to (ač se to může zdát trochu za vlasy přitažené) vlastně velmi přesná charakteristika jednotlivých postav románu.

Jazyk Terezy Brdečkové je velmi úsporný a přesný. Na velmi malém prostoru zvládá vykreslit charaktery jednotlivých postav a jejich příběhy, uvědomuje si sílu slova a umí ji využít. Jednoduchý a civilní jazyk prokládá výrazy téměř básnickými, čímž jen podporuje obrazotvornost celého textu a čtenáře tak nutí vnímat i velmi jemné textové nuance. Takto v textu občas vzniká i chvilkový pocit absurdity, který čtenáři nutí k pousmání. („V Buchlovicích poznal [Otakar Kočka] Bohušku Machovou, ženu svého života, a miloval se s ní pět let na divoko, protože ji vázal učitelský celibát. Poznal faráře, který se hlásil k anarchistickému hnutí, a příštího ministra zahraničí.“)

Pokud Brdečková používá vulgarismy, pak velmi šikovně a vhodně, jako například v této promluvě Gabriela Kočky, v níž se vyjadřoval o životě v době komunismu: „Ať je to jakkoli, tahle doba má říz a styl (…). Nazval bych ho těžká prdel.“

S jazykovými prostředky v díle použitými pak souvisí i to, že autorka prokládá samotný text vyprávění různými deníkovými záznamy a dopisy, které celý text ještě více dynamizují. Některé promluvy z takovýchto textů se vrací na různých místech příběhu a čtenář se jejich významu dobírá postupně. Podobně jako jejich autora a adresáta – ty totiž odhalíme většinou až ve chvíli, kdy ten který úryvek dočteme do konce.

Hořce něžný román

Alhambra Terezy Brdečkové určitě stojí za přečtení. A je jedno, jestli ji budete číst jako příběh českých dějin anebo jako příběh o kráse, pro niž stojí za to žít a o niž má cenu pečovat. Pokud se necháte vtáhnout do světa faunů, perokreseb a najád, do světa, který nemá pevné hranice (ať už geografické anebo ty, kterým běžně říkáme společenské konvence), pak vás čeká opravdu intenzivní čtenářský zážitek.

Alhambra není jen kino anebo turistická destinace ve Španělsku, ale také slepá mapa, kterou si dokresluje každý čtenář sám.

Brdečková, Tereza: Alhambra. Praha, Odeon, 2010. 235 stran. Ilustrace na přebalu: Petr Sís.

Eva Marková