Autor je poněkud záhadný. Všechno, co se o něm dá zjistit je, že se narodil roku 1984 v Brně a píše česky a latinsky. Secese je Quincyho druhá kniha, ta první, Insida, byla kritikou přijímána rozporuplně – jedni o autorovi tvrdili, že je génius a druzí, že je blázen. Kdo ví, kde leží pravda.

Název knihy je podobně záhadný jako autor. Slovo „secese“ má hned několik významů. Jako první asi každého napadne dekorativní umělecký sloh na přelomu 19. a 20. století vyznačující se bohatými ornamenty. Ale může znamenat také odloučení nebo odchod. Oba tyto významy mají v souvislosti s románem své opodstatnění.

Kniha samotná má tři části, ale její fragmentárnost je mnohem větší. Kromě tří částí se dělí do kapitol nadepsaných letopočty 1480 až 1810 (po desetiletích), které se rozpadají na další menší části. Příběh, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, drží pohromadě jen několik postav (madame von O., Švéd, Alena). Dozvídáme se útržky z jejich životů, které ale u jednotlivých postav spolu nesouvisí a o to méně spolu souvisí příběhy navzájem. Kromě lidských příběhů najdeme i příběh pokoje ABCD a také po celé knize roztroušenou závěť pana von O.

Zvláštností je i předmluva čtenáře, která nás uvádí do metody tvorby knihy a používá při tom spoustu literárně vědných termínů. Seznámíme se s novou postmodernou i Gillesem Deleuzem a jeho názory na interpretaci a čtení knih. Neřekla bych, že takováto instruktáž čtenáři pomůže, ale aspoň můžeme zjistit, z čeho autor vychází.

Po pravdě řečeno si nejsem jistá, co si mám o celé knize myslet. Je spisovatelským experimentem nebo obrazem dnešní doby? Nebo obojím? Každopádně jsem v ní objevila křížovku, jejíž vyluštění mi ještě nějakou chvíli a nejméně jedno další podrobné čtení zabere.

Eva Haderková

S. T. Quincy: Secese. Host, Brno 2010. 152 stran.

S. T. Quincy: Secese

foto: eva.haderkova