Ivan Klíma

Láska, erotika a literatura. Máte nějaký oblíbený milostný příběh? Nebo oblíbenou erotickou scénu v literatuře ztvárněnou?

Nemám. Za skvělou jsem považoval novelu Maxe Frische Homo Faber, kterou jsem četl už před mnoha desítkami let, je ovšem jen variací na prastaré, už v antice zpracované téma. Snad ještě Romea a Julii.

Miluje se ve střední Evropě jinak než na Západě? Myslíte, že existuje něco jako milostný příběh střední Evropy?

Nikdy jsem se na Západě nemiloval, ale základní předpoklady, že muž i žena požívají stejných práv a že si mohou svobodně vybírat své partnery, jsou obdobné. Za takových okolností vše záleží na individuální schopnosti milovat. Myslím si, že tato schopnost je daleko vzácnější, než se obvykle předpokládá. A milostný příběh Střední Evropy? Matka hrdinky Polka, otec Maďar, matka hrdiny Češka, otec sudetský Němec. On žije v Praze, ona v Německu, potkají se na kongresu ve Vídni, první milostnou noc stráví v Tatranské Lomnici. Svatbu mají v Terstu s padesátiprocentní pravděpodobností rozvodu během deseti let.

Láska a erotika. Jsou to spojité nádoby anebo to lze oddělovat?

Řekl bych, že jsou. Velká láska bez erotiky je prostě jiný druh lásky (samozřejmě existuje láska mateřská, nebo láska dětí k rodičům, nebo i láska přátelská).

Touha, vášeň, oddanost, strach… Mají tyhle vlastnosti co do činění s láskou?

Touha? Určitě. Vášeň? Lásku činí intenzivní, ale může být krokem do záhuby. Oddanost? Určitě. Strach? O život milovaného i o lásku samu. Je-li láska úplná, strach může být dost intenzivní.

Jaké přívlastky může mít láska?

Nejlepší je ta bez přívlastků.

Je pro vás láska inspirací?

Ano.

Má láska věk?

Určitě ne. Jen ta první bývá naivnější a často i pitomější.

Co všechno skrývá ženský úsměv?

Úsměv nemůže být hodnocen sám o sobě. Záleží na situaci. Může skrývat něhu, lásku, spokojenost i pohrdání. (Stejně jako mužský úsměv.)

A je nebezpečnější zhrzená žena nebo zneuznaný muž?

To přece záleží na individualitě.

*

Vstupovalo do mě tetelivé a blažené rozechvění. – Večer, sotva jsem zavřel oči, spatřil jsem plamenné znamení, zářivou tvář, tentokrát však ztratila svou výhružnost a rychle nabývala povědomou podobu. Už jsem rozeznával drobounké pihy nad horním rtem, už jsem poznával ústa poněkud pootevřená do úsměvu, její mandlové oči se na mě dívaly pohledem tak zvláštním, až jsem ustrnul. Její oči na mě hleděly s láskou. – Náhle jsem pochopil smysl ohnivého znamení i smysl toho, co se zdálo. – Byl jsem milován. – V koutě zašelestila myš, kdesi pod námi bouchly dveře, svět však ode mě odstoupil; hleděl jsem do líbezné tváře a cítil, jak se má vlastní tvář uvolňuje, jak se má ústa usmívají. – Co mám udělat, abych tě uviděl: živoucí, skutečnou, abych tě uviděl teď hned, a ne až tam, kde mezi námi trčí dřevěná stolička s obrovským hrncem? (ve výdejně mléka v ghettu – pozn. EM) – Ale co bych si počal, kdybychom se opravdu setkali? (Miriam, str. 11; in: Moje první lásky. Praha, 2000)

Ivan Klíma (*14. 9. 1931)

Český prozaik, dramatik a publicista. Za 2. světové války prožil 3 a půl roku v terezínském ghettu. Na FF UK studoval obor Český jazyk a literatura, absolvoval roku 1956 prací o Karlu Čapkovi. Stal se redaktorem týdeníku Květy, od roku 1959 byl redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel. Později pracoval v Literárních novinách, resp. Literárních listech a Listech. Byl členem Ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů, od podzimu 1969 přednášel 6 měsíců jako hostující profesor na univerzitě v Michiganu, USA. V 70. a 80. letech byl nucen publikovat v samizdatu a v zahraničí, zkusil si různá zaměstnání, po většinu času byl však spisovatelem z povolání. Roku 1989 byl Ivan Klíma spoluzakladatelem Obce spisovatelů a v letech 1990-93 předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu. Je ženatým otcem 2 dětí.

Jiří Dědeček

Láska, erotika a literatura. Máte nějaký oblíbený milostný příběh? Nebo oblíbenou erotickou scénu v literatuře ztvárněnou?

Utrpení Mladého Werthera, četl jsem je mnohokrát, podtrhával jsem si barevnou tužkou a pak jsem je věnoval slečně svého srdce, to mi bylo šestnáct. A také mě fascinovala věta v románu Daurija od K. F. Sedycha: „Dašutka měla pružné, snědé prsy…“ (Už jsem ji kdysi citoval i v knížce Oběžník.) Daurija asi nebude moc dobrý román, nikdo ho nezná, nacházel se jakousi náhodou v knihovně mých pokrokových prarodičů, ale víc erotiky jsem už nikde nikdy nečetl.

Miluje se ve střední Evropě jinak než na Západě? Myslíte, že existuje něco jako milostný příběh střední Evropy?

Dnes už je to skoro jedno, ale ještě před patnácti lety byl myslím rozdíl v jakémsi našem „nadšenějším“ nebo „přírodnějším“ přístupu k erotice, míní-li se otázkou milování fyzické. My jsme se ještě nenabažili porna na stáncích PNS, ještě nás bavilo vytvářet si je doma, ještě nepatřilo k snobskému tónu deklarovat se jako bisexuál…

Milostný příběh Střední Evropy, to jsou osudy milenců, které dělila válka, to je osud francouzské herečky Arletty, osud Emy Destinové a Lídy Baarové a mnoha tisíců dalších. Střední Evropa jako bojiště a bojiště jako hnízdečko lásky.

Láska a erotika. Jsou to spojité nádoby anebo to lze oddělovat?

Jistěže to oddělovat lze, ale bez lásky to není ono. I když to jde…

Touha, vášeň, oddanost, strach… Mají tyhle vlastnosti co do činění s láskou?

Skoro všechny vlastnosti mají co do činění s láskou, poněvadž láska bude asi ten pravý smysl života tady na zemi. A tak o touze a vášni netřeba mluvit, to je samosebou, oddanost pak nemusí být jen psí, ale i velkorysá a hluboká, a strach ze ztráty milované osoby je jedním z nejvyšších výrazů lásky. A taky chrabrost a záludnost a nesmělost a prolhanost a čest a zabedněnost a cojávímcoještě…

Jaké přívlastky může mít láska?

Jakékoliv, a to se nevyhýbám odpovědi (viz minulá otázka). Cokoli člověka napadne. Nádherná i hnusná, hluboká i lehkomyslná. To je právě na ní to nevyčerpatelně zábavné.

Je pro vás láska inspirací?

Ano, až na výjimky jsem o ničem jiném a pro nic jiného nepsal … Život, láska, smrt.

Má láska věk?

Já nevím, jak to myslíte. Ona sama je furt mladá, a žádnej člověk na ni není dost starej.

Co všechno skrývá ženský úsměv?

To kdybych věděl… Serge Gainsbourgh zpívá v jedné písni Les femmes, c´ est du chinois, le connaissez-vous? Moi pas… Ženy jsou španělská vesnice – vyznáte se v ní? Já ne…

Ještěže většina žen nenosí vousy, nemůže se tudíž usmívat pod nimi, to už by v tom byl totální zmatek.

A je nebezpečnější zhrzená žena nebo zneuznaný muž?

To nejsou nebezpečné bytosti, ty přívlastky vyjadřují zklamání. Zklamaný jedinec bez ohledu na pohlaví je především skvělý materiál pro další milostná dobrodružství…

*

Hotelový pokoje (1981)

Vzpomínám si na ten pokoj

s přistýlkou,

kde jsem prožil krásné chvíle

s Kristýnkou:

Dali jsme si flašku,

šli jsme pozdě spát,

hrubě porušivše

hotelovej řád.

Předtím jsem měl pěknou scénku

v recepci,

když jsem si tam hodlal koupit

antikoncepci:

Recepční snad neměl

mladí lidé rád,

řek mi, že jsem gaunér,

chtěl se se mnou prát.

Žádnej neví,

co to je,

hotelový

pokoje.

Noce jsou tam dlouhý,

cejchy děravý,

pokušení velký,

mejdla voňavý…

(str. 431, in: Blues pro slušný lidi. Praha, 2002)

Jiří Dědeček (*13. 2. 1953)

Český básník, spisovatel, písničkář, překladatel. Vystudoval knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a FAMU, obor scénáristika, dramaturgie. V 70. letech byl mistrem republiky ve veslování na skifu. V letech 1974-1986 tvořil autorské duo spolu s Janem Burianem, poté začal se svými odrhovačkami o lásce a smrti vystupovat sám. Od roku 2006 je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN Klubu, externě vyučuje na Literární akademii Josefa Škvoreckého. V roce 2006 kandidoval ve sněmovních volbách za Stranu Zelených. Se svou ženou, spisovatelkou Terezou Brdečkovou, má 2 dcery.

Eva Marková, Gabriela Romanová