Konzervativní publikum přinejmenším zaskočí moderní háv inscenace daný především výraznými úpravami, zkrácením textu (Daniel Špinar) a přepsáním Schillerova poněkud květnatého jazyka do srozumitelnější formy moderní doby (Hanuš Karlach); diváci se také nedočkají historizujících kostýmů či kulis.

Alžbětino entrée na bílém koni se svatebním závojem, v tmavých brýlích a v upnutých černých kožených kalhotách, za zvuku hitu „Like A Virgin“, připomíná spíše příjezd popové královny Madonny, než příchod královny anglické. Místo královského trůnu jsou tu bílé plastové židle, místo kordů golfové hole, místo obrazu s portrétem obrovský billboard s Alžbětiným obličejem…Až to vypadá, že režisér provokuje co největším množstvím moderních naschválů, ale opak je pravdou - vše je detailně promyšleno a zapadá do celkového kontextu. Možná málokoho napadne, že počáteční píseň ledabyle zpívaná dětským sborem, představuje britskou hymnu, nebo vícekrát opakující se motiv písně „Du hast“ německé skupiny Rammstein, jejíž slova mohou znít dvojím významem: „Ty máš/Ty nenávidíš“, ve skutečnosti znamenají podstatu konfliktu obou královen.

Schiller ve svém dramatu akcentoval právě pasáž setkání se obou královen, k němuž v dějinách mimochodem nikdy nedošlo, a tato scéna představuje i vrchol inscenace. K velké Alžbětině nevoli se za královnami spustí průhledná stěna a královny zůstanou samy na bitevním poli. Jako šelmy se rvou o červený koberec, který jakoby symbolizoval vše, co ta druhá nemá – Marie vládu a Alžběta ženský půvab; formálně zvítězí Alžběta, která se vítězoslavně postaví na srolovaný koberec, morálně zvítězí stejně jako na konci příběhu Marie.

Dalším kladem inscenace je dokonalé zvolení hereckého obsazení. Marie Stuartovna Dagmar Havlové je subtilní, půvabná, hrdá, vážná, vyjadřuje se minimalistickými gesty, promyšleně si hraje s dynamikou hlasu. Své dekorum poruší pouze jednou při setkání s Alžbětou, kdy naplno projeví své emoce a žádostivost. Její protipól představuje Alžběta Lucie Juřičkové, královna dravá, rázná, energická, neústupná; zranitelnější polohu ukáže, když se dozví o zradě Roberta Dudleyho, hraběte z Leicestru, a v závěru po popravě Marie Stuartovny, když se marně pokouší odsunout svůj obrovský portrét zůstane ležet bezmocně na zemi, opuštěná… Ztratila svou lidskost, podřídila se zájmům státu a politickým tlakům, spor o moc s Marií Stuartovnou ale vyhrálá. Pozadu za oběma herečkami nezůstává ani Jan Šťastný, coby hrabě z Leicesteru, schopný udržet si za každou cenu přízeň obou, zatímco právě on je zraňuje nejvíce.

Scéna se mění od strohé místnosti Marie Stuartovny na hradě Fortheringhay, tvořené pozadím obrovského billboardu Alžběty, velkým lustrem a bílou plastovou židlí, přes Alžbětino sídlo, evokující prostředí velkolepé „show“ vzadu s barevnými reflektory a velkým množstvím židlí v řadách, které se v druhé polovině mění v neuspořádanou hromadu a spolu s poházenými bíločernými sedátky symbolizují chaos; obrovský bílý kůň v závěru poraženecky leží. Pohled na hloubku vinohradského jeviště se nám otevře při popravě Marie Stuartovny, jenž po červeném koberci vchází do osvětleného prostoru za dveřmi.

Mladý režisér Daniel Špinar inspirativně přispěl dalším modernizovaným kusem do repertoáru vinohradského divadla. Představuje jednoho z osobitých režisérů s nezaměnitelným režijním stylem a výrazným autorským vkladem do každé inscenace, jakých je na našich scénách rozhodně potřeba.

Friedrich Schiller – Marie Stuartovna

Překlad / Hanuš Karlach

Režie / Daniel Špinar

Dramaturgie / Kristina Žantovská

Hudba / Jiří Hájek j.h.

Marie Stuartovna, královna skotská / Dagmar Havlová-Veškrnová

Alžběta, královna anglická / Lucie Juřičková

Robert Dudley, hrabě z Leicesteru / Jan Šťastný

Georges Talbot, hrabě ze Shrewsbury / Jaroslav Satoranský

Premiéra: 8.1. 2010

Veronika Chaloupková