Básnictví bukolské, pastorální, idylické má svůj počátek v Řecku, v helénském období. Podle starověkých pramenů tento druh poesie zavedl Theokritos , jenž ve svých básních vyšel z národních pastýřských písní – „závodů“ sicilských pastýřů agónů, kteří střídavě vystupovali s kratšími písněmi a po slokách si odpovídali. V jejich písních se objevovaly motivy např. mytického pastýře Dafnida, pastýřů Komaty či Menalky.

Vergilius a pastýřská píseň

Vergilius byl první, kdo přenesl pastýřskou poesii do Říma. Jeho hexametrem psané Zpěvy pastýřské, na nichž začal pracovat jako mladý, obsahují deset eklog, protože měl zřejmě k dispozici vydání Theokritových básní, které jich čítalo právě deset. (1)

Jednotlivé eklogy byly po napsání nejprve vydány každá zvlášť a věnovány Vergiliovým přátelům. Později tuto sbírku sestavil sám autor a podle gramatika Servia ze 4. stol. po Kr. ji nazval Bucolica podle řeckého búkolos, pastýř.

Struktura sbírky

To, že Vergilius měl své básně předem promyšlené, je vidět i na jejich kompozici. Střídají se eklogy dialogické (liché) a nedialogické (sudé). Zpěvy pastýřské můžeme rozdělit na dvě pětice eklog;, první obsahuje 420 veršů, druhá 410, resp. 408 veršů. První polovinu sbírky autor určil jako navázání na alexandrijskou tradici a druhou „věnoval“ básníku Gallovi.

Dvě nejdelší eklogy, třetí a osmá, jsou rozděleny symetricky. Obě jsou středem své poloviny a do každé z nich bylo vloženo 8 veršů lichotících Vergiliovu příznivci.

Dále zjistíme, že třetí ekloga koresponduje s eklogou sedmou, první ekloga s devátou. Čtvrtá a šestá ekloga obklopují původně centrální eklogu pátou a věnují pozornost Asiniu Pollionovi a elegickému básníku Gallovi, který se stal spojovníkem druhé části Bukolik.

Závažnější než se zdá

Z názvu sbírky Zpěvy pastýřské by nám mělo vycházet, že se jedná o básně se zpívajícími pastýři, ale není tomu tak u všech eklog. Mezi básně tohoto typu můžeme započítat eklogu druhou, třetí, pátou, sedmou a osmou. Ostatní básně jako zpěvy pastýřů pouze vypadají, jejich smysl je však jiný, závažnější, jsou alegorické. Je v nich líčen soudobý politický a literární život, např. desátá ekloga je věnována básníku Corneliu Gallovi. (2)

Motivem pro sepsání první eklogy byly historické události roku 41 př. Kr., kdy byli Octavianovi veteráni z bitvy u Filipp odměňováni pozemky severoitalských měst, která se přidala na stranu Bruta a Cassia. Po zabrání pozemků Cremony se začalo s rozdělováním statků v oblasti Mantuy, odkud Vergilius pocházel. Díky přímluvě přátel, zvláště Asinia Polliona, Cornelia Galla a Alfena Vara, se mu podařilo rodný statek udržet. Za to vyjadřuje svou vděčnost Octavianovi právě v první ekloze, podobně jako Tityrus děkuje bohu, že mu zajistil klidný život. V kontrastu k němu pak v básni vystupuje druhý pastýř Meliboeus, jenž je smutný z toho, že musí opustit vlast a tento svůj osud líčí Tityrovi. Oba muži spolu nehovoří o zemědělských záležitostech, ale o občanském nesouhlasu a možnosti smíru. Obměnou prvního verše Zpěvů pastýřských je poslední verš Zpěvů rolnických.

Druhá Vegiliova ekloga je monologická a je uvedena pěti verši, v nichž se dozvídáme, že „pastýř Korydon hořel k sličnému Alexidovi, miláčku svého pána, a neměl naději žádnou.“ (3) Zjemnělý Alexis vyznával poklidný městský život, kdežto Korydonovi, jehož láska nebyla opětována, byl bližší život vesnický. Zjistil, že si chlapce žádným způsobem nezíská a že si přeci může najít „jiného Alexida“. (4)

Předlohou k druhé ekloze se Vergiliovi stala především Theokritova jedenáctá idyla Kyklops, v níž Polyfemos touží po mořské nymfě Galateji. Jak Polyfemos, tak Korydon, oba podobným způsobem vypočítávali své přednosti, které však pro jimi milované bytosti nebyly dostatečné. Korydynovou řečí ve verších 25–27, kde tvrdí, že se rovná i bájnému Dafnidovi, vychází Vergilius z veršů 34–35 šesté Theokritovy idyly Pastýři zpěváci, líčící souboj ve zpěvu mezi Dafnidem a Damoetou.

Nic než narážky?

Ve třetí Vergiliově ekloze se dostává do sporu Menalkas, který pase stáda svého otce a macechy, se starším Damoetou, jenž pase ovce Aegonovy. Menalkas totiž usilovat o přízeń Neaery, Aegonovy milenky. Jejich spor končící závodem ve zpěvu (od 60. verše) rozsoudí Palaemon jako nerozhodný. V této ekloze nalezneme narážku na Asinia Polliona, ale i na básníky Bavia a Maevia, jejichž básně zřejmě nebyly velké kvality, zmínky Tityra a narážky na zlatý věk lidstva.

Čtvrtá ekloga je datována svým 11. veršem do roku 40 př. Kr., neboť v té době byl Pollio, jemuž je báseň věnována, konzulem. Je to jediná báseň ze sbírky, která může být spojena s historickou událostí – ta je v jejím textu totiž přímo zmíněna. Tuto vážněji laděnou píseň sepsal Vergilius v době, kdy po míru uzavřeném Antoniem a Octavianem v Brundisiu nastal klidnější čas – počátek návratu zlatého věku.

Na začátku čtvrté eklogy oslovuje lyrický subjekt sicilské Múzy, bude zapěna píseň k oslavě narození chlapce, tzv. genethliacon. Můžeme se jen ptát, kdo má být tím chlapcem, skrze něhož vzejde skvělá doba. Měl jím být někdo z Vergiliových historicky doložitelných současníků, jako např. Pollionův syn Asinius Gallus, Octavianus, který roku 40 př. Kr. připojil ke svému jménu titul divi filius, Octavianův syn nebo někdo jiný?

Křesťanství tuto čtvrtou eklogu interpretovalo jako očekávání příchodu Božího syna, bývá proto též nazývána mesiášská , tento výklad podpořil i sv. Augustin. I díky této interpretaci si ve středověku získal Vergilius velkou oblibu. Odpověď na otázku, kdo ve skutečnosti byl oslavovaným chlapcem, však nadále zůstává tajemstvím, námětem k přemýšlení.

Blíží se druhá polovina

V páté ekloze, jež má ve sbírce centrální postavení, se sešli dva pastýři Menalkas a Mopsus , skryli se ve stínu jeskyně a začali závod ve střídavém zpěvu, ale vez rozhodčího. Jejich zpěv má formu dvou písní, jež mají stejnou délku – 25 veršů. Mopsus začíná a pěje o smrti bájného Dafnida (verše 20 – 44). Menaklas jeho zpěv chválí a poté začíná svou píseň o zbožštění Dafnida ve verších 56–80). Toto zbožštění někteří starověcí interpreti vykládali alegoricky jako apoteózu Caesara. Tato báseň však měla tematicky navazovat na první Theokritovu idylu Thyrsis, jež je Thyrsovým zpěvem o Dafnidovi umírajícím láskou. Vergilius eklogu zakončil tím, že se pastýři navzájem obdarovali píšťalou a holí, , obě jejich písně došly ocenění. Můžeme říci, že se Vergilius v závěru pomocí přímých citací ze začátku druhé a třetí eklogy identifikuje s Menalkem, čímž vstupuje do díla a vtiskuje mu tak autorskou pečeť, sfragis.

Šestá ekloga je věnována vojevůdci a básníku Alfenu Varovi, správci Předalpské Galie, jenž spravoval také území kolem Mantuy. V úvodu promlouvá lyrický subjekt a omlouvá se, že vojevůdce bude oslaven pastýřskou písní a ne epickou skladbou. V této básni otevírající druhou pětici eklog chce Vergilius navázat na odkaz první poloviny sbírky.

V antice se mnozí domnívali, že 3. až 8. verš šesté eklogy jsou autobiografické, ale podle moderních badatelů jde o literární aluzi na Callimachovo odmítnutí epiky. V této ekloze dva mladí pastýři Chromis a Mnasylos naleznou opilého Siléna, jak spí v jeskyni. Protože nesplnil slib zazpívat jim píseň, s pomocí najády Aeglé ho spoutali. Po probuzení je Silénus, satyr, milovník nymf a hudby a vychovatel boha Dionýsa, ochoten věnovat jim touženou píseň. Ta vychází z Apollonniovy Orfeovy písně a obsahují ji verše 31 – 73. Silénus začal zpívat o stvoření světa, zvířat a lidí, pokračoval o Prometheovi, jenž ukradl bohům oheň. Silénus zpíval jako smyslů zbavený a dotýkal se různých témat, podobně jako neoteoretici. Dostal se až ke Gallovi, který je prý skutečnou hlavní postavou této básně a jehož písní bude Apollo ve svém grynejském háji potěšen (5). Báseň končí topem večera, kdy se musí skončit se zpěvem a sehnat ovce z pastvy.

Stín a měkká tráva

Sedmá Sedmá ekloga je rámována Meliboeovým zpěvem v úvodních verších 1–20 a závěrečných verších 69–70. Tento pastýř šel hledat kozla, který se mu zaběhl, a potkal pastýře Dafnida, jenž ho přemlouval, aby si s nimi chvíli pohověl ve stínu a vyslechl zápas ve zpěvu Korydona s Thyrsidem. Zanechal své práce a poslouchal jejich písně. Pěvci se střídali, nejprve přednesl čtyři verše Korydon, stejným počtem veršů pak navázal Thyrsis. Vítězem zápolení se stal Korydon.

V osmé ekloze, nejdelší básni druhé poloviny sbírky, jsou obsaženy dvě písně, kterými spolu soutěžili Damon a Alfesiboeus. Se zpěvem začali brzy ráno. Jako první zpíval Damon ve verších 17–61 o své nešťastné lásce k Nyse, která ho opustila, ač mu při bozích přísahala věrnost, a vyvolila si Mopsa. Alfesiboeus pokračuje ve verších 64 – 108 zpěvem o venkovské dívce, která k sobě z města svými zpěvy vábí svého milého Dafnida, o němž se zpívalo i v první Theokritově idyle. Společným motivem obou písní je zklamaná láska, obě mají devět strof a jsou zakončeny refrénem, který je v poslední strofě každého zpěvu obměněn.

Ještě dvě

Předposlední eklogou navazuje Vergilius na téma eklogy první (konfiskace půdy a její rozdělování veteránům). V deváté básni vystupují pastýř Moeris, bývalý Menalkův sluha, jenž nese kůzlata do Mantuy, a Lycidas, kterého cestou potká. K závodu ve zpěvu nedochází, v jejich hovoru se pouze objevují fragmenty písně Menalky, který s nimi není, ani jeho zpěv mu statek nezachránil. Pastýři se snaží jeho píseň zpívat, ale nedaří se jim to, ačkoli jeden z nich je dobrý básník. Nakonec se rozhodnou s písněmi počkat na Menalkův návrat. Tato ekloga částečně vychází ze sedmé Theokritovy idyly Obžínky, stejně tak v ní můžeme hledat podobnost s osudem Vergiliovým.

Poslední desátá ekloga je monologická, lyrický subjekt v ní vypovídá o nešťastné lásce elegického básníka C. Cornelia Galla, jemuž je věnována. Básník se v ní odebírá do bájné Arkádie, světa harmonie, pastýřů, Panova rodiště, kde zpívá o své lásce k Lykoris, která mu prchla za jiným. Celá příroda i bozi jsou účastni jeho utrpení, Gallus je ale k neutišení.

Prostředí Vergiliovy sbírky Zpěvy pastýřské je zasazeno do idylické krajiny Arkádie, kde pastýři žijí v souladu s přírodou, zpívají a pasou svá stáda. Sednou si do trávy do stínu šelestícího dubu či buku, slyší zpěv ptáků i bzukot rojení včeliček…

Jan Dušek

Poznámky:

1: Kenney, E. J. (Ed.): The Cambridge History of Classical Literature: II. Latin Literature. Cambridge 1982, s. 305.

2: Vaňorný, O.: Ke zpěvům rolnickým a pastýřským. In Vergilius: Zpěvy rolnické a pastýřské. Překlad: O. Vaňorný. Praha 1959, s. 139.

3: Vergilius: Zpěvy pastýřské. Překlad: H. Kurzová. Praha – Litomyšl 2004, 2, 1–2.

4: Vergilius: Zpěvy pastýřské. Překlad: H. Kurzová. Praha – Litomyšl 2004, 2, 73.

5: Kenney, E. J. (Ed.): The Cambridge History of Classical Literature: II. Latin Literature. Cambridge 1982, s. 317–319.

Použitá literatura:

Conte, G. B.: Dějiny římské literatury. Praha 2003

Kenney, E. J. (Ed.): The Cambridge History of Classical Literature: II. Latin Literature. Cambridge 1982

Kuťáková, E.: Tityrus a ti druzí. In Vergilius, Zpěvy pastýřské. Praha – Litomyšl 2004

Theokritos: Idyly. In Jiráni, O.: Řečtí bukolikové. Překlad: R. Kuthan. Praha, 1927. Theokritos: Sine. In Kuthan, R.: Řečtí idylikové. Překlad: R. Kuthan. Praha 1946.

Vaňorný, O.: Ke zpěvům rolnickým a pastýřským. In Vergilius: Zpěvy rolnické a pastýřské. Překlad: O. Vaňorný. Praha 1959

Vergilius: Zpěvy pastýřské. Překlad: H. Kurzová. Praha – Litomyšl 2004.

Vergilius: Zpěvy rolnické a pastýřské. Překlad: O. Vaňorný. Praha 1959.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.