Na první pohled by se mohlo zdát, že jádrem recenzované monografie není víc, než obrana jisté verze perspektivismu: „medializace“, (čili zobrazení, reprezentace) „je sám moment uskutečňující se skutečnosti“. Obraz pouze nezrcadlí neutrální a bezbarvé substance, ocitající se vně obrazu či jazyka, který na ně míří. Skutečnost „se děje“ v perspektivách, je to soubor obrazů, „virtuální realita“: „úhly pohledu svým počtem vždy nekonečně a neredukovatelně přesahují to, co v dané chvíli uznáváme jako reálné, ale i jako možné“ .

A přesto těžiště této knihy spočívá v něčem jiném. Snad dokonce v opaku toho, co jsme právě označili za „jistou verzi perspektivismu“. Myšlení obrazem je totiž zajímavé právě tím, jakým způsobem (přesněji: způsoby) tuto představu komplikuje. Jednoduché schéma se stává složitým, vpisuje se do rozmanitých myšlenkových kontextů (dekonstrukce, fenomenologie, sémiotika, cézannovské reflexe obrazu, Benjamin) a prochází celou škálou otázek a problémových okruhů (hranice, intermedialita, interpretace, touha). Předkládaná monografie tak neobsahuje doktrínu jistého profesora filosofie a v žádném případě není apologií perspektivismu. Čtenář není konfrontován s naukou, nýbrž se složitým polem problémů a otázek.

Příkladem takové komplikace či zhutnění budiž autorovo srovnání pohybu myšlenky/myšlení a pohybu zobrazování/obrazu. Opěrným bodem úvahy je představa chůze: „Chůze je v každém okamžiku složitým hledáním rovnovážného bodu v pohybu, který ale (...) čelí stále nové situaci, novým okolnostem, novým, často i nečekaným překážkám. Nelze říci předem, kde leží onen bod, který nám dá jistotu dalšího kroku, protože „pravidla“ chůze určuje situace, která se mění.“ Vposledku se ukazuje, že myšlení a zobrazování spojuje určitý styl pohybu, „složitost“: taktéž myšlení, „úvaha“, vyžaduje „cit pro rovnováhu, pro vystižení pravé chvíle, správného místa v daném okamžiku a v měnící se situaci“, a stejně tak počínání fotografa má v sobě cosi z citlivé chůze a „uvážené“ myšlenky: „Někdo stojí v krajině, dívá se kolem sebe, pak se ale najednou dívat přestane, protože se za-dívá, něco se v něm pohnulo, přikládá k oku fotografický aparát, jeho pohyby jsou najednou určitější, cílevědomější, stále přesnější a náměsíčně precizní, v tom okamžiku jeho přístroj cvakne... A fotografie je potom cosi jako zformovaná vizuální myšlenka, přesná, protože přesně myšlená“ .

Místo bezmezného pohybu perspektiv – přiměřenost k okamžiku myšlení a reprezentace, místo libovůle individualismu – cit pro správný tah. Stopy takového zhutňování či komplikace problému perspektivy bychom v Petříčkově knize mohli sledovat v souvislosti s celou řadou motivů, záměrem této recenze však není podat úplný výčet všech otázek, jimiž se autor zaobírá. Z řečeného by mělo vyplynout, že recenzovaná monografie není určená pouze zájemcům o filosofii jakožto obor, příznivcům jistých myšlenkových směrů (dekonstrukce, fenomenologie) či studentům zabývajícím se konkrétními tématy (textualita, obraznost, význam – interpretace). Myšlení obrazem může zaujmout každého, kdo se chce spolu s Miroslavem Petříčkem učit tomu, co je myšlení, co znamená nezrazovat jeho složitost a vyhýbat se simplifikaci.

Tomáš Koblížek

Petříček, Miroslav : Myšlení obrazem – Průvodce současným filosofickým myšlením

pro středně pokročilé, Herrmann & synové, Praha 2009, 201 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.