Letos se konal 12. ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět a promítání se tentokrát neomezovala pouze na kinosály v pražském centru. Organizátoři se totiž rozhodli rozšířit festival i do dalších částí Prahy a vyjít tak vstříc návštěvníkům, pro které je cesta do centra časově náročná. Náš Jeden Svět se konal v klánovickém KC Beseda ve dnech 15.-17. března.

Hlavním iniciátorem byla Veronika Čípová. Byla v neustálém kontaktu s Člověkem v tísni, účastnila se všech důležitých schůzek a vyřizovala veškeré formální záležitosti. Dále se na pořádání festivalu podílela Tereza Pellešová, která vyfasovala nevděčnou práci zajišťování hostů na diskuze. Nevděčnou proto, že rozešlete-li patnáct e-mailů, odpovědi vám přijdou nanejvýš dvě. Kreativní Matěj Beran vytvořil plakáty a letáky pro propagační účely. Propagaci jsem si vzala na starost já. Sehnala jsem levnou tiskárnu a napsala článek, který jsme pak nechali zveřejnit ve zpravodajích Klánovic a okolí. Organizačních schůzek jsme se pak účastnili všichni podle svých možností. Kdybych měla vzpomenout na nějaký problém během příprav, byla by to asi domluva s určitými lidmi. Více se však rozepisovat nebudu, nerada bych měla na krku žalobu pro urážku na cti.

Festival začal pondělním dopoledním promítáním pro školy. Promítali jsme Sirotky z Rangúnu, dokument o následcích cyklonu Nargis, který v roce 2008 postihl a zdevastoval Barmu. Pozvání přijala Sabe Soe, ředitelka Barmského centra Praha, která po snímku odpovídala dětem na jejich dotazy. Hned takhle zkraje jsme nabyli jedno poučení: dostanete-li pro návštevníky vedle letáků také samolepky, nenechávejte je na stolečku všechny, pokud k vám jako první zavítají děti. Rozebraly si je do poslední.

Promítání Sirotků z Rangúnu pro děti jsme pořádali ještě v úterý dopoledne, rovněž s diskuzí, která byla velice bohatá na otázky a komentáře. Děti se pak totiž měly vrátit do školy na písemku z přírodopisu.

V pondělí a středu jsme promítali dva filmy, v úterý dokonce tři. Dokumenty jsme vybrali z rozličných oblastí: hospodářské a ekologické dopady globalizace (Hlad, Vysněný odpad), společensko-politické poměry v zemích s totalitním režimem (Kimčongílie) a v zemích Blízkého východu (Afghánská Superstar, Zprostředkovatel zajetí), problém pravicového extremismu (Nenávist v krvi) nebo integrace handicapovaných občanů do společnosti (Nevítaní). Cílem našeho pestrého programu bylo, aby si v něm každý mohl najít to své. Diskuze se nám podařily zajistit dvě. Na film Nevítaní o životě tělesně postižených lidí jsme pozvali Petru Kameníčkovou, která v dokumentu vystupuje, a na snímek o vzrůstajícím pravicovém extremismu v Srbsku Nenávist v krvi přijal pozvání politolog zaměřující se na Balkán Přemysl Rosůlek.

Co se týče organizace, proběhlo kupodivu vše poměrně hladce, a to i navzdory rozhodnutí zastat některé práce v průběhu festivalu svépomocí. Hlavním promítačem byl Matěj, jediný chlap našeho týmu, a tedy vhodný adept na ovládnutí techniky. Aby však nemusel všechny snímky sledovat okénkem z promítacího kumbálu, vypomohli nám občas přátelé, kterým jsme za symbolický peníz nabídli brigádu. Lístky jsme se rozhodli prodávat také sami. Za kasou jsem stála ráda, zažíváte při tom totiž upřímnou radost vždy, když se ke kinu blíží další návštěvník nebo když na film přijde rekordní počet diváků. Rekordní pro nás bylo 29 lidí, nutno brát ohled na periferní lokalitu Klánovic, kde náš průměr 15 hlav na snímek prý podle správců kina předčil běžnou návštěvnost. Ujali jsme se i uvádění filmů a moderování diskuzí. S holkami jsme si rozdělily jednotlivé dny. Během odpoledne se každá pokusila zhlédnout dokumenty, které bude uvádět, ale z nedostatku času jsme si vypomáhaly i anotacemi z brožury Jednoho světa. Mluvit do mikrofonu před mnoha páry očí ve zcela tichém sále, to chce nervy. Obzvlášť při promítání pro školy, kde stanete proti čtyřem třídám puberťáků. Při prvním takovém promítání a vůbec prvním Veroničině výstupu prohodil na její účet jeden výrostek: „No ták, se nestyď holka!“ Naštěstí ale měla v tu chvíli Veronika zcela jiné starosti a poznámku přeslechla. Všechny jsme se s tímto úkolem popraly myslím dobře, pochopitelně ale k několika kiksům došlo, vždyť ty k tomu ostatně patří. Tereza popřála divákům pěkné „podívání“ a já například použila spojení jednak – druhak, což by nebylo tak hrozné, kdyby toho večera nepřišla na promítání prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., která mi jen několik málo týdnů předtím dala zkoušku ze stylistiky. Člověk by se nenadál, koho všeho na takovém festivalu potká.

A už vůbec ne, s čím vším se tam potká. Petra Kameníčková dostala pracovní nabídku. Navzdory svému tělesnému postižení rukou nádherně maluje, a tak byla požádána, zda by nevytvořila logo pro jisté sdružení. My se seznámili s paní Sabe Soe, která s námi chce zůstat i nadále v kontaktu a spolupracovat. Takoví lidé a události přispívali k beztak velice příjemné atmosféře festivalu, za kterou bych prostřednictvím tohoto článku chtěla poděkovat paní Kubíčkové, majitelce kina, která nám ve všem vycházela vstříc a poskytla, co mohla. Že se u nás líbilo i našim návštěvníkům, dokazují pochvalné vzkazy, které nám zanechali v Knize názorů.

Barbora Biňovcová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.