V rámci „Humboldtova roku“, vyhlášeného letos Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, se koná několikero výjimečných akcí, které chtějí připomenout význam akademické instituce pro společnost a kulturu a upozornit na některé současné tendence, jež postavení a svéprávnost univerzity ohrožují. K. P. Liessmann (* 1953) sleduje svou knihou něco velmi podobného v mezinárodním měřítku, a tak Filozofická fakulta s radostí přivítala jeho přednášku na své půdě.

Že šlo o akci výjimečnou a zásadní, potvrzuje účast děkana univerzity Michala Stehlíka, rektora Filozofické fakulty Václava Hampla a také předsedy Akademie věd České republiky Jiřího Drahoše. Institucí, které zastupují, se téma dotýká velmi úzce. Připomeňme nedávné rozhodnutí vlády výrazně omezit finanční podporu Akademie věd a následnou vlnu protestů (příkladem je vznik občanského sdružení Fórum Věda žije!) či program zvaný Bílá kniha terciárního vzdělávání, znepokojující zase zástupce univerzit. Bílé knize - plánované reformě českého vysokého školství - se vyčítá především omezení akademické svobody a stále těsnější propojení mezi vysokými školami, průmyslem a politikou.

Za zmínku stojí i tzv. Boloňský proces, o kterém se na přednášce též mluvilo. Ten si klade za cíl vytvoření jednotného prostoru evropského vysokého školství a zvýšení jeho atraktivity. Snaží se také, aby rostla konkurenceschopnost jeho absolventů na světovém trhu práce. V polovině března proběhly po Evropě jednak oslavy desetiletého výročí zahájení Boloňského procesu, a jednak studentské protesty, vyjadřující nesouhlas s tímto procesem a jeho reformami. Při této příležitosti u nás vznikla kupříkladu iniciativa Vzdělání není zboží!, jejíž členové vyrážejí do ulic s protestním symbolem čárového kódu, poukazujícím na pozvolnou přeměnu vědění ve zboží.

Do tohoto kontextu přichází rakouský filozof K. P. Liessmann se svou pádnou kritikou, která protestní snahy podporuje. Jeho přednáška se opírala o několik zásadních otázek, které se nutně vynoří, zamyslíme-li se hlouběji nad pojmem a stavem vzdělání v dnešní době. Evropa hlásá všeobecný růst vzdělanosti, ale co to znamená? Nemáme na vývoz suroviny, mějme tedy vzdělání! Avšak vyučujeme studenty pro jejich budoucí život a poznání sebe sama, nebo vyrábíme pracovní sílu na zakázku prosperujícím firmám? Nebudou za chvíli absolventi univerzit jen otroky vědy a jejího ekonomicky nejvýhodnějšího využití?

Konrád Paul Liessmann navazuje jednak na některé názory Humbodltovy (odtud spojení s Humboldtovým rokem na UK), a jednak na esej Teorie polovzdělanosti, kterou před padesáti lety zvěřejnil Theodor W. Adorn. Kritizuje zejména měnící se účel vzdělání (tedy toho „co se pořád ještě tvrdošíjně nazývá vzdělání“ - cituji) a jeho řízení ne možnostmi a hranicemi lidí, ale možnostmi a potřebami trhu. Volá po zmizelých vazbách s klasickým vzděláním a duchovní tradicí lidstva.

Profesor Liessmann kritikou nešetří. Je nekorektní, provokativní a radikální. Dovoluje si očerňovat záměry Evropské unie. Ale zájem a zároveň znepokojení, s jakým se jeho myšlenky setkávají, svědčí o tom, že je nejvyšší čas se nad postavením a pravým významem vzdělání v současné době kriticky zamyslet.

Klára Zindulková

„Poslední úkol našeho bytí. O vzdělanosti a její deformaci ve věku vědění", přednáší prof. Konrad Paul Liessmann, 16. 3. 2010, FF UK.

K. P. Liessmann: Teorie nevzdělanosti: omyly společnosti vědění, překl. Jana Zoubková, Academia, Praha 2008.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.