V knize najdeme devět próz, které by mohly být publikovány jako samostatné povídky. Ale až po jejich spojení v jeden celek zjistíme, že pokud bychom prózy četli pouze jako povídky, o mnohé se ochudíme.

Postavou-hybatelem je excentrický spisovatel Leo Richter, který zneužívá osoby ve svém okolí a bezostyšně vykrádá jejich životy, aby napsal další ze svých strhujících románů. Kritizuje současnou uměleckou sféru, pohrdá svými obdivovateli a v praktickém životě je prakticky nepoužitelný. Někteří recenzenti v něm rádi vidí samotného Kehlmanna.

Kniha ovšem nemluví pouze o spisovatelích (kromě Richtera se v ní vyskytují ještě další dva, kteří ideálu spisovatele-génia odpovídají jen stěží), ale také o jejich postavách. Ty se mnohdy stávají podstatnější než jejich autoři a často s nimi vedou dialogy, které se netýkají „pouze“ jejich vlastní existence, ale dočkáme se i polemik na téma skutečnosti a fikce.

Velmi příznivě musím zhodnotit jazykové zpracování jednotlivých částí románů (a potažmo pochválit překladatele). Vypadá to, že na rozdíl od svého možného alter ega Lea Richtera Kehlmann prostředí svých postav zná a dokáže podle toho zvolit i jazykové prostředky. Asociální programátor tak mluví téměř nesrozumitelně, zatímco stará profesorka promlouvá ke čtenářům velmi sofistikovaně (i když autor – snad fiktivní – přiznává, že „takové výrazy od ní ještě nikdy neslyšel“).

V závěru se musím vrátit zase na začátek. Povídky v knize Sláva lze číst jako jednotlivé příběhy a čtení a chápání celku si tím velmi zjednodušit, ale pokud máte více času a duchovní vůle, stojí za to číst knihu jako román, i když vám to někdy bude připadat zbytečné.

Eva Haderková

Kehlmann, David: Sláva. Překlad: Tomáš Dimter. Mladá fronta, Praha 2009. 150 stran.

Daniel Kehlmann

foto: eva.haderkova

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.