„Slečno, vy si tam něco zapisujete? To abych vám něco nadiktoval…“ Rudnu a schovávám zápisník. Některé zážitky jsou stejně slovy popsatelné jen obtížně, a tak raději vstřebávám dlouho očekávanou kulturní událost, na niž se vstupenky rozprodaly během pouhých pěti dnů.

Písničkář v džínech a tričku, s věčně blonďatou hřívou, bere do ruky kytaru a otáčí se k publiku: „Teď jsem byl tady u vás na WC, jsem si tak početl… ta moudra na zdech… A teď si říkám, že mám tu čest tady, mezi vámi mezi autory těch mouder…“ A jako by tento úvod nestačil, Plíhal dodává, že bývá na začátku koncertů nervózní. „Tentokrát jsem si preventivně koupil čaj, bylo tam napsáno SPÁNEK A NERVY, tak teď nevím, co převládne… jestli ty nervy…“ Za tichnoucího smíchu posluchačů se rozeznívá první píseň. Všechna čest zvukovým technikům, neboť posluchárna se pro tento večer proměnila v koncertní sál s výtečnou akustikou.

Plíhalův hlas má úctyhodný rozsah a zřetelná vada řeči mu jen přidává na osobitosti. Se zatajeným dechem jsme vyslechli několik starých dobrých kousků – kupříkladu Vstávej holka či Ráda se miluje – i písně téměř neznámé. Sem tam zazní některá z „autorských irských lidových balad… A teď si říkám, že mám tu čest tady, mezi vámi mezi autory těch mouder…“, jindy se posluchač zasní na vlně pomalu plynoucího blues… Je neuvěřitelné, jak silnou atmosféru dokáže vytvořit jeden zpívající mužský hlas a kytara.

Píseň střídá píseň, chvilky mezi nimi vyplní brilantní kytarová etudka či některé z Plíhalových proslulých básniček. Na ty je vskutku expert, v průběhu večera jsme básní slyšeli snad několik desítek. Na závěr přidávám alespoň jednu z nich:

Máme doma tuleně,

kterej hraje na bicí,

přikryju ho krabicí,

bude to znít tlumeně.

Klára Zindulková

Koncert Karla Plíhala, 25. 2. 2010, FF UK.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 4 (42), 29.3. 2010.