Malíř (paradoxně v rodné zemi stále poněkud neznámý), jenž je jako jediný Čech zastoupen na aukcích současného umění od New Yorku po Sydney a který vystavuje v galeriích nejzvučnějších jmen, se narodil roku 1954 v Krnově. Umělecky byl formován (jde-li toto slovo vůbec v jeho případě použít) ale hlavně v Německu a Spojených státech. Jeho učitelé byli představiteli konceptuálního umění, a jak sám říká, „strašně nenáviděli malbu“ – takže zákonitě musel začít s malbou. V roce 1980 stál u zrodu německé výtvarné skupiny Mülheimer Freiheit a hnutí Junge Wilde, jež předznamenalo německou postmodernu. Ale na rozdíl od většiny autorů, kteří se snaží „zuby nehty“ najít svůj osobitý styl, něco typického, jednoduše definovatelného, on se raději rozhodl, jak sám říká: nově definovat malířství.

A tak hledání nových témat, způsobu tvorby a střídání kdečeho je jediným poznávacím znamením Dokoupilova autorského rukopisu. Vyjádřeno matematicky a polopaticky: jeho dílo zahrnuje přes šedesát cyklů tvořených stovkou různých technik. Jako jeden z hrstky (nebo přesněji hrstičky) českých výtvarníků se Jiří Georg Dokoupil dokázal prosadit na mezinárodní poválečné výtvarné scéně. To, co ho činí jedinečným a neopakovatelným, je bezesporu umění hledat. Vytvořit si vlastní techniku a v nejlepší chvíli, kdy už nelze nic technicky vylepšit, ji zase rychle opustit a začít od nuly. Štětec už vyměnil za bič, svíčku, mýdlovou bublinu nebo ovocnou šťávou.

Ten, kdo vyhlížel první březnové dny s nadějí na zhlédnutí suverénní a dechberoucí výstavy a změti obrazů, které v Čechách nemají konkurenci, je nejspíš, stejně jako já, naplněn značnou rozpačitostí. Výstava totiž představuje hlavně díla, která jsou nabízena Prinz Prager Gallery, jež Dokoupila zastupuje. Ze stovky (oné všemi vyhlížené a i v názvu inzerované 100) zůstane nakonec chabá čtyřka! Můžeme tu tedy vidět zhruba čtyři různé techniky malby, které jsou velkolepě představeny a bohatě zastoupeny jednotlivými obrazy. Nemůžu se zbavit pocitu, že koncept výstavy představuje naprosté nepochopení malířova přístupu k tvorbě.

Efektní představení bublinových a kouřových obrazů v jednotlivých sálech jako by gradovalo v poslední místnosti, naplněné až po okraj zlatavými leopardy. Diváka tu může překvapit snad a jenom naprostá technická dokonalost, s níž jsou všechny obrazy vytvořeny.

Výstavu bych ale přes veškeré své výtky doporučila k navštívení. Dokoupilův um si totiž nakonec hravě poradí i se špatnou, malátnou a nudnou koncepcí výstavy. Mě osobně nejvíce pobavila první část. Visí zde obrovská plátna, z dálky vypadající jako mozaiky, složená z malých obrázků, které dohromady vytváří film nebo při bližším „průzkumu“ i pornofilm. Jde o přepisy jednotlivých děl světové kinematografie – největší obraz – 420 x 960 centimetrů představuje kompletní bondovku Goldfinger. Slovy autora: „Je to celá informace, která vleze divákovi do hlavy při sledování dvouhodinového filmu.“.

Výstava v Jízdárně Pražského Hradu funguje jako pobavení a hra s divákem a dějinami umění. Bohužel tato hra velice ztrácí díky naprosto ubíjejícímu kurátorskému konceptu. Praha si tak bude muset ještě pár let na „pravého“ a nezaměnitelného Jiřího Georga Dokoupila počkat.

Barbora Ševčíková

Dokoupil 100, Jízdárna Pražského hradu, 3.3. 2010 – 23. 5. 2010

dokoupil

dokoupil

foto: barbora ševčíková
(přidal uživatel barbora.sevcikova)