V pondělí 30.11.2009 konečně nastal toužebně očekávaný a dlouho plánovaný den. Seděli jsme před veřejným čtením s celou pracovní skupinou (hlavní moderátorka, můj profesor a další studentka) v kavárně a čekali, až se k nám připojí vedoucí akce a Kathrin Schmidtová. Paní autorka vypadala úplně jinak než na fotce v mé knize. Sedla si vedle mne a já ji poočku pozorovala. Takže tato žena napsala tu knihu? Ale o čem s ní mám mluvit, když je to pro mne naprosto cizí člověk? Je mi dost sympatická na to, abych ji poprosila o autogram? Po jedenapůlhodinovém trápení a někdy i trapném rozhovoru („Jak dlouho jste už v Praze?“, „Poprvé?“, „Líbí se vám tady?“) jsme šli do Institutu. Po cestě nás moderátorka upozornila, že se jí nelíbí naše čtyři otázky, které jsme si tak dlouho připravovaly pro diskuzi o románu. Od té chvíle se mne zmocňovala nejistota a začala jsem cítit nervozitu. Moje otázky! Moje milované otázky! Moje až do poslední podrobnosti, po celé noci promýšlené otázky! Údajně, podle moderátorky, se ty otázky navzájem překrývaly. Měly jsme si proto narychlo vymyslet něco jiného.

Ani nevím jak, najednou jsme seděly na jevišti. A nic. Nic mě nenapadalo. Nemohla jsem si zplna vychutnat ukázky, které paní Schmidtová četla. Jediné, co jsem dobře slyšela, byl tlukot mého srdce. Jediné, co jsem dobře viděla, byla paní z první řady, která měla na krku řetěz jakýchsi pestrých korálů. Vzpomněla jsem si na Havla a jeho: „Jste přece žena, tak se vzmužte!“ Ale nic mi to nepomohlo. Paní Schmidtová zabouchla knihu. Josephine, ta druhá studentka, se ptala klidným hlasem: „Proč ta kniha má titul „Neumřeš“, když tu nejde o boj na život a na smrt, nýbrž o boj o identitu?“, „Měla jste už od začátku na mysli pevnou strukturu románu a například postavu transsexuální Violy, nebo to byl náhlý nápad během psaní?“ Autorka odpovídala věcně, bez emocí, střízlivě. Řekla, že ji nenapadal žádný titul a nakonec s lektorkou přišly na to, že si jednoduše vezmou poslední větu románu jako název. Aha. A to bylo celé tajemství! A struktura knihy? Na začátku neměla žádný plán. Její přítelkyně jí dala radu, že první pasáž, kterou napsala, by měla vložit na konec knihy. Protagonistka že musí prožít všechno možné, než dosáhne tohoto bodu rozpomínání se na minulost. Dále že postava Violy byla podle skutečnosti, protože sama znala jednu transsexuální ženu. A ta byla jiná než takové ty bytosti, které vídáme v televizi – byla normální. Hotovo. Josephine mi podala mikrofon.

Měla jsem horký nával krve do hlavy. Aby se mi ruka s mikrofonem netřásla, opírala jsem si ji o křeslo. Nastala pauza. Vybrala jsem nejkratší otázku z těch, které mne právě napadly: „Proč jste nezvolila ich-formu vyprávění, když jde téměř o autobiografii?“ Co je to za otázku! Neptáme se přece malíře, proč si vybral zelenou místo žluté! Zůstalo u toho. Na co jsem se opravdu chtěla zeptat, zůstalo nevyřčeno: Jakým způsobem jste transformovala reálný svět do literární podoby? Co je zajímavější? To, že zažijete nějakou situaci, anebo to, že můžete situaci pozorovat a současně zážitek analyzovat, jak už to tak spisovatelé dělávají? Odpověděla, že na začátku psala ich-formou, ale během psaní změnila metodu. Taky nechtěla, aby si čtenáři mysleli, že ona sama je Helene Wesendahlová. „Vybrala jste jako protagonistku spisovatelku, protože ztráta jazyka, mluvy je především pro ni existenciální katastrofa? Vybrala jste tuto profesi taky z tohoto důvodu, že spisovatelka je předurčena, aby se jazykově dobrala světa?“ Řekla, že dlouho přemýšlely s lektorkou, jakou profesi by Helene mohla mít místo spisovatelky, ale veškeré další možnosti prostě nefungovaly. Dále paní Schmidtová řekla, že ona by nehovořila o žádném předurčení, protože přístup své hrdinky považuje za běžný.

Byla jsem zklamaná. Byla bych ráda diskutovala. Chtěla jsem se dozvědět více o genezi románu, který se mi moc líbil, ale bohužel, nebylo to možné. Šlo spíše o odpovědi na otázky a ne o rozvíjející se výměnu názorů, o dobrý rozhovor. Připravovala jsem se na diskuzi na základě mylného předpokladu. Nešlo o literaturu. Šlo o reklamu. Sedělo tam obecenstvo, které většinou román nečetlo, a neseděli tam literární zasvěcenci. Jinak si nemůžu vysvětlit, proč jenom jediná divačka se na něco ptala (lépe řečeno: konstatovala) - že její přítelkyně má taky aneurysma, a tak doufá, že dostane „recept“ od Kathrin Schmidtové, jak se uzdravit. Prosím vás! To je všechno?

Došla jsem k tomuto poznatku: 1. Spisovatelé a literární vědci nebo kritici jsou, ve srovnání s běžnými čtenáři, zvláštní kategorie milovníků literatury. 2. Veřejné čtení není příležitostí k hluboké literární diskuzi, ale k představení autorů a knihy.

Sophie Henriette Košťál

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.