Divadlo POTRVÁ, seskupení v čele se třemi posluchači divadelní vědy na FF UK – Vojtěchem Poláčkem, Antonínem Troupem a Petrem Váchou -, vzniklo v lednu 2006. První dvě sezóny se svými představeními (k dnešnímu dni má na svém kontě 9 inscenací) hostovalo na jevištích nejrůznějších pražských klubů a divadel. V prosinci 2008 pak tento soubor natrvalo zakotvil v prostorách zmíněné kavárny a během následujících měsíců se mu na tomto místě podařilo nejen vytvořit útulný podnik s příjemnou atmosférou, který si postupně nachází své stálé návštěvníky, ale i nabídnout bohatý kulturní program, v němž nechybějí ani podobně mladí a začínající umělci, ani známější hosté jako kupříkladu Jan Budař či Jiří Dědeček.

Co tebe a tvé kolegy vlastně přimělo k rozhodnutí otevřít podobný podnik?

O otevření vlastních prostor jsme uvažovali už dlouho, protože kočování po různých štacích bez jistoty stálého místa na zkoušení a hraní nesvědčí soustavné práci. A tak když se na jaře 2008 objevila nabídka na využití našeho současného prostoru, váhali jsme jen pár dnů. No a protože bylo od začátku jasné, že pouze kulturou a natož pak naším vlastním divadlem si nemůžeme vydělat ani na nájem, koncipovali jsme POTRVÁ jako celodenní kavárnu s večerním kulturním programem.

Nedávno vaše kavárna oslavila roční výročí své existence - jak bys její dosavadní fungování zhodnotil?

Ono je těžké o prvním roce říct něco, co není ze všech stran provrtané klišé. První rok se vždycky nese ve znamení ohromného nadšení a ohromné spousty chyb, omylů a neobratností. To bylo v našem případě možná ještě posíleno tím, že většina z mých spolupracovníků i já máme humanitní vzdělání, což člověka na vytváření a řízení takhle složitého organismu, jakým je kavárna s divadlem dohromady, příliš nepřipraví. Ale učíme se, jak to dělat lépe. A například se skladbou a šíří programu jsem v poslední době velmi spokojený.

Program Kavárny POTRVÁ tvoří směs představení vašeho stejnojmenného divadelního souboru a vystoupení jiných umělců z řad hudebníků, divadelníků, spisovatelů aj. Držíte se při výběru hostů nějaké koncepce?

Snažíme se vyvarovat jasných a neproblematických projektů. To, co nás na umění láká a zajímá, je hledání a kladení otázek, snaha o nějaký nový a jedinečný pohled na život okolo nás a podle toho se snažíme sestavovat i náš program.

Jak jste spokojeni s návštěvností a mediálním zájmem o vaše aktivity?

Obojí ještě není takové, jak bychom si přáli. Ovšem jak diváci, tak média si k nám nacházejí postupně cestu a na to, že fungujeme rok, můžeme být s obojím vlastně spokojeni.

Která představení vašeho souboru mohou v současné době diváci navštívit?

V současnosti je na repertoáru pouze jediná inscenace, kterou je Ofélie: Čas na lásku, což je jakási variace hamletovského tématu – staví postavy i děj do kontextu s dnešní dobou a zabývá se nemožností prožít příběh takové hloubky a intenzity. Podobnou problematikou se bude zabývat i naše lednová premiéra – inscenace Vojtěcha Poláčka „Romeo - Poslední štace?“, která se shakespearovského pretextu dotýká ještě volněji a pomocí roztříštěné formy více akcentuje postmoderní pohled na svět.

Plánujete v nejbližší době nějaké výrazné změny?

Myslím, že máme dobře nakročeno a jdeme po správné cestě. Proto podle mého není čas na nějaké revoluční změny, ale spíš na stabilizaci a nadechnutí, po kterém bude čas na nějaké větší úpravy fungování a konceptu naší kavárny.

Děkuji za rozhovor...

Taky děkuju!

Petr Nagy

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.