Celá školka se sešla v očekávání hezkého představení. To trvalo hodinu a všechny děti ho vydržely pozorné až do konce. Vystupovala v něm ježibaba, obr, kašpárek a čert, vlastně čertí holčička Pikulka, která ačkoliv pekelná bytost, byla „malá, ale šikovná“ a hrozně ráda hrála piky piky.

Herci udržovali kontakt s dětmi a mluvené slovo doprovázeli písničkami a kytarou i pohybem. Použitými výrazy se chtěli přiblížit jejich světu, hráli si se slovy, deminutivy i augmentativy, třeba když ježibaba řekne miss, miska, mistička nebo kašpárek nazve obra obrman nebo čertovi „kručí hládíček v bříšíčku“. Pohádka byla i poučná: od kašpárka, když radí čertíkovi, se dozvíme, že „práce šlechtí“ anebo že se říká „bů“ nebo „děkuju“, jak mu poradí chytré děti.

Když jsem se dětí ptal, co se jim líbilo nejvíc, mlčely. Když jsem z mateřinky odcházel, zaslechl jsem, že se jim líbil čert i písničky, a mezi sebou si říkaly, že nejlepší bylo, jak se bába točila.

Jaký přínos mají takové pohádky pro děti? Na to jsem se optal jejich učitelky.

Myslím si, že tyto interaktivní pohádky, kde děti mohou reagovat, jsou pro ně dobré. Mají zážitek. Pak z toho vycházíme při řízené činnosti, třeba kreslení, potom si o představení povídáme, takže určitě v rovině, kdy si děti vypráví příběh.

Mohou být nějak poučné?

Určitě, pomáhají rozlišovat dobro a zlo. V dnešní době, kdy sledují v televizi ty pořady, co sledují, si myslím, že takových pohádek je málo.

A ještě několik otázek pro herečku Jitku Morávkovou.

Co vás přivedlo ke studiu herectví?

Jako dítě jsem hrozně ráda recitovala a účastnila se různých soutěží. Tenkrát se to jmenovalo Soutěž tvořivosti mládeže. Často jsem vyhrávala okresní kolo, byla jsem asi třikrát i v krajském kole a věděla jsem tak od takové páté, šesté třídy, že chci dělat divadlo. Chodila jsem do dramatického kroužku, připravovala jsem se asi od sedmičky na konzervatoř a hlavně jsem hrála s loutkami, což se mi stalo osudným. Nejprve jsem hrála pro spolužáky ve třídě, naše třídní učitelka (ve čtvrté třídě to myslím bylo) nám dovolila místo psaní, že jsme mohly ještě s jednou kamarádkou hrát divadlo pro děti. Vyráběly jsme si samy loutky a tatínek té mé kamarádky tenkrát dělal v podniku, kde se vyráběly různé krabičky pro medaile, a vyrobil nám z toho stejného materiálu, jako se vyrábí krabičky, celou scénu pro loutkové divadlo. Základem loutek byla silonová punčocha, která byla vycpaná vatou, pak se udělalo tělíčko. A jeden spolužák, který byl tak trošičku na fyziku, nám vyrobil draka, který dokonce chrlil z tlamy kouř, byl na baterky.

Tento příjemný zážitek z dětství jste si přenesla do dospělosti a vrátila se k hraní pro děti s loutkami?

Když jsem přišla do Prahy, skamarádila jsem se po mateřské dovolené s loutkářkou. Tenkrát jsme si říkaly Obrázkové divadélko a hrály jsme přes Pražské kulturní středisko. To bylo někdy v roce 84, čili je to už 25 let. Ta kamarádka bohužel pak zemřela, ale stejně jsme se po revoluci rozešly, protože jsme měly na divadlo jiný názor. Pak jsem začala hrát s tímto kolegou. Už jsme nechtěli pokračovat v Obrázkovém divadélku, takže jsme vymysleli jiný název.

Z jakého důvodu jste se rozhodli nazvat vaše uskupení právě Piky-Piky?

Přemýšleli jsme, jak se bude naše divadélko jmenovat. V pohádce o třech neposlušných kůzlátkách často ta kůzlátka, když si hrají, říkají: „Piky, piky na hlavu, já si s tebou nehraju“ nebo „Piky, piky na hlavu, já na vlka nehraju.“ A když jsme vymýšleli název, tak říkám: „My bysme se měli jmenovat nějak tak, jako je dětská hříčka „piky, piky na hlavu“ a kolegovi se to tak zalíbilo, že jsme se rozhodli pro tento název. Dokonce jsme si ho nechali patentovat, protože jsme zjistili, že nějaké „piky, piky“ divadlo je na Slovensku. My jsme ale byli první, co s tím přišli, takže to máme i jako ochrannou známku.

Název divadla je již sám o sobě blízký dětem, hrajete pro ně. Přizpůsobujete nějak svá představení reakcím dětského publika?

Určitě, často musíme vycházet z reakce dětí, protože děti nám tam začnou někdy i něco skandovat nebo začnou reagovat: „A my toho vlka zmlátíme!“ A jednou se nám stalo, že nám i vběhly na jeviště, takže jsme museli nějak reagovat a říct: „To přeci nejde, to by ta pohádka nemohla takhle pokračovat.“ Musí se někdy zasáhnout. Každé představení je určitě jiné, často se něco musí měnit kvůli reakcím dětí nebo se něco musí vynechat nebo se stane, že se tam některé dítě rozpláče. Pak se musí nějak vhodně zareagovat, aby se dítě uklidnilo.

Zapojujete děti do představení nějak cíleně?

Určitě cíleně v pohádce o kůzlátkách, kdy jedno dítě vezmeme i na jeviště; když se potřebuje, aby se jedno neposlušné kůzlátko uklidnilo, tak se posadí na židličku a to dítě má možnost si kůzle pohoupat. Někdy se stane, že vybereme dítě, které je divočejší než to kůzle, takže místo toho, aby kůzlátko uspalo, si s ním hraje, pak se musí na to zase zareagovat, aby se mohlo vůbec dál hrát, protože u toho vyprávím pohádku.

V Kašpárkových pohádkách se děti také zapojovaly…

Určitě, ptáme se jich na určité věci. Nebo se zapojí, když ježibaba tvrdí, že zkrásněla, vaří si různé bylinné čaje, aby omládla, chce se stát miss světa nebo přinejmenším České republiky a po jedné čarovné písničce má pocit, že omládla, a křičí, že se jde přihlásit do televize za královnu krásy. Děti se většinou začnou hihňat, že vůbec není hezká, a já jim pak říkám: „No, děti, vy se smějete, protože mi závidíte moji krásu.“ Děti na to někdy zareagují, některé se úplně rozčilují a některé se tomu smějí, takže tam je taky jejich zajímavá reakce. A na začátku pohádky, když se tam objeví kašpárek, někdy se jim podle toho, jak jsou děti staré nebo komunikativní, i představí, takže jim podávám ruku. Je zajímavé, že si všechny děti, přinejmenším v první řadě, chtějí na toho kašpárka sáhnout, potřebují kontakt s loutkou. Najednou jakoby věří, že loutka je jejich partner, že to není jen loutka, že to je někdo živý.

Která pohádka z vašeho repertoáru je vám nejbližší? A proč?

Mám asi nejradši tu o kůzlátkách, protože je trošku i o tom, že děti by neměly otevírat dveře někomu cizímu nebo vůbec komunikovat s cizími lidmi. Pak mi přijde, že je velmi vtipně napsaná a že jsou tam různé narážky, slovní hříčky. Asi ji mám nejradši a možná je to i tím, že byla naší první pohádkou a přijde mi nejvtipnější.

A která má největší ohlas u dětí?

Záleží asi na obecenstvu. Mám pocit, že kůzlátka, protože dětem se strašně líbí, když si tam kůzlátka hrají s nafukovacím míčem, a když se objeví vlk, jedno to kůzlátko ten míček vystrčí, jako že je to kůzle, a vlk po něm chňapne, chce se zakousnout do kůzlátka. Pochopitelně ten balonek praskne. To děti milují a je tam opravdu velký zmatek na jevišti, ale i v hledišti, protože se děti rozchechtají a pak si ještě jakoby znova simulují tu scénu a hrají si na prásknutí. Pak je zajímavé, že se poměrně rychle uklidní, když vycházejí další dvě kůzlátka, která hledají to třetí netušíce, že se tam něco takového stalo. Děti se většinou zklidní, protože tam ještě Culinka říká: „Pšt, musíme jít potichu, aby nás ten vlk neslyšel“, protože oni zaslechnou, že tam byl vlk. To je taky zajímavá situace a pro sebe si ověřujeme, jestli jsme schopní z toho velkého hluku a smíchu dětí dál pokračovat.

Je těžké zaujmout dnešní děti v době televize?

Televize tu už je x let. Ale člověk si říká v době počítačů - šestileté děti dnes pracují s počítačem a pouštějí si různá dívídíčka. Ale myslím si, že mají aspoň ve školkách rády kontakt s živým hercem a loutkou. Je to pro ně zase něco jiného a myslím, že vyloženě mají rády komunikaci. Mně se třeba stávalo, že děti přišly a chtěly si na mě sáhnout a jednou mi jeden chlapeček řekl: „Paní, já jsem se do vás zamiloval.“ Mají pocit, když někdo pro ně hraje, že si hraje s nimi, a to je baví, protože jejich rodiče často na ně čas nemají. Takže nemáme problémy s tím, že by to někoho nebavilo, spíše se někdy rozpláčou, když vidí vlka nebo čerta, hlavně malé děti, v září, říjnu, když přicházejí nové do školky. Nikdy se nestalo, že by někdo řekl: „Jé, to bylo ošklivý.“ Děti přijdou a řeknou: „Jé, to bylo hezký. Kdy zase přijedete?“

Takže to je pro děti něco neobvyklého, co jinde nezažijí, s čím nemají možnost se jinde setkat…

Myslím, že ve školkách, hlavně v Praze, je trend, že si divadla berou minimálně jednou za dva, za tři měsíce, někde ho mají každý měsíc, podle finančních prostředků. Takže děti právě ve školkách kontakt s živým hercem mají, ale často se tam setkáváme s tím, že nám říkají: „Jé, my jsme rádi, že máte takovýhle loutky.“ Je totiž spousta mladých lidí, kteří přijedou s jedním kufrem, ani nemají kostýmy, ani pořádně kulisy. U nás se diví, že toho máme tolik a že si to chceme připravit třeba půl hodiny před představením, protože máme opravdu velké kulisy. Souborů je teď hodně. Některé jsou průměrné, některé podprůměrné a některé jsou výborné.

Kdo je autorem vašich her? Upravujete je nějak?

Autorkou Pohádky pro malá kůzlátka je Marcela Truxová, tam se moc neupravovalo, akorát se tam přehazovaly obrazy. Občas se to musí upravit tak, aby to zvládli dva herci, i když tam je asi pět nebo šest postav. Pohádka O třech prasátkách se hodně upravovala, v podstatě je dána dohromady z několika pohádek, takže se tam už autor neuvádí. A třetí pohádka Kašpárkovy pohádky byla hodně upravována, hlavně kolegou panem Vyskočilem. Většinou se dopisují písničky. Texty písniček dělám i já a melodie dělá buď Vláďa, nebo to je společná práce.

Kéž každý má to štěstí zhlédnout takové kvalitní představení s hezkými loutkami i kulisami již v dětském věku!

Jan Dušek

Kašpárkovy pohádky, hrají: Jitka Morávková a Vladimír Vyskočil

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.