Josef Čapek je individualitou a není pro všechny - úspornost této formulace je ostatně příznačná i pro jeho tvorbu, k níž Jan Zrzavý píše: „Čapkovo dílo není líbivé, jest těžko přístupné i lidem vnímajícím i rozumějícím umění… Jeho sláva jest skrytá a nebude dáno každému viděti její záření.“ Každý obraz je důsledkem přemýšlivého procesu, kterým Čapek nejen v době skupiny Tvrdošíjných procházel. Tvrdošíjní totiž smysl nadřazovali formě, kterou považovali za druhotnou. Poté co se Čapek rozloučil s uměleckým spolkem Mánes, našel právě v hnutí Tvrdošíjných svůj přístav svobody a individuality sebe sama.

Forem ale v Čapkově tvorbě nalezneme hned několik, ostatně jako v každém díle soustavně tvořícího umělce. Zpočátku „reálně rozmazané“ malby střídají kresby především rozmanitých a realitu matoucích tvarů, přesto statické. Když návštěvník prochází touto částí expozice, ne náhodou ho napadne, že by mohl zkusit hádat, co chtěl autor svými malbami zobrazit. K tomu totiž přímo vybízí například cyklus „nevěstek a dalších žen“. Nalezneme mezi nimi sběratelské skvosty, například rudě vyhlížející Mladou ženu nebo nesměle posazené Děvče v růžových šatech.

Žena nabývá později v Čapkově tvorbě méně líbezných, avšak rozpohybovaných tvarů i přesto (nebo možná právě proto), že už nejde o kubisticko-tubistickou formu, nýbrž o expresivní zachycení nesplněné Touhy. Touha tvoří cyklus reflektující hrůznou dobu 30. let, stejně jako karikatury, které se nachází na ochozu jízdárny. Z tohoto místa může návštěvník projít výstavu očima ještě jednou, probírat se jednotlivými do šestiúhelníků zavinutými cykly, které expozici mnohonásobně dělí, jakoby sčítají, a výsledek poté několikrát podtrhnout.

Magdaléna Zálešáková

Dívka v růžových šatech

repro: Josef Čapek
(přidal uživatel ema.stasova)

© Josef Čapek

Úctyhodná rozloha jízdárny je zcela zaplněna Čapkem. Zdá se neuvěřitelné, aby za jediným člověkem zůstalo tolik práce, tím spíše, že byl jeho život ukončen předčasně. Velkolepý dojem, který expozice budí, zřejmě umocňuje i absence odpočinkových prostor pro návštěvníky – žádné umění na světě není s to překrýt vyčerpání, které přináší hodiny postávání před obrazy. Na druhou stranu, možnost procházet Čapkovou tvorbou rok po roce, od jeho prvních malířských pokusů přes kubistické období až k vrcholu díla, kdy se ke slovu (či štětci) dostala maximální prostota výtvarného vyjádření, dává na nepohodlí přece jen zapomenout.

Unikátnost Čapkova pojetí kubismu, který tvoří střed výstavy, spočívá v jeho umírněné modifikaci. Nerozkládal tělo na části náhodně rozmístěné po obraze, za své přijal pouze jeho geometrické ztvárnění. Postavy tak mají obličeje, ruce i prsa na pravém místě, avšak proměněné do přímek a vlnovek. Přestože kupříkladu Koupel nohou okouzluje něžnou erotikou ženské nahoty, jako by ostré tvary vetkly mezi malíře a dráždivost těla trhlinu. Pozdější Čapkův příklon k naivní malbě se tak zdá logickou změnou stylu.

Avšak vztahu Čapek – děti věnuje tato výstava jen povšechnou pozornost. Podobně dopadly o desetiletí starší politické karikatury, pro něž zbylo místo na ochozu – a například cyklus Diktátorovy boty chybí zcela. Namísto nich tu na návštěvníka čekají uměřené knižní typografie spolu s ukázkami Čapkových scénografických počinů. Při prohlížení diapozitivů se vkrádá pocit lítosti z pomíjivosti scénografie; dnes už si můžeme jen představovat fluidum velkolepých kulis, které provázely například drama Ze života hmyzu v Národním divadle.

Má se za to, že Josef Čapek zemřel na tyfus několik dní před osvobozením koncentračního tábora, kde byl během druhé světové války internován. Jeho ostatky sice nebyly nalezeny, ale tvorba se nám dochovala v úctyhodném rozsahu. A jakákoli výstava, nejen ta právě probíhající, svědčí o tom, že Čapkovo dílo až na zmíněnou výjimku pomíjivosti nepodlehlo.

Ema Stašová

Josef Čapek, Jízdárna Pražského hradu, 8. 10. 2009 - 17. 1. 2010

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.