Napadlo vás někdy, že se stanete autorem komiksů?

Ano, už jako malý jsem si byl celkem jistý, co bych chtěl dělat. Měl jsem rád Hergéovy knihy – Tintinova dobrodružství. Četl jsem tyto a i spousty dalších anglických komiksů. Také jsem byl blázen do Dandyho. To byl takový šílený, veselý komiks, který vycházel každý týden. Opravdu jsem miloval to spojení obrázků a slov a moje matka mou aktivitu v tomto směru podporovala. Podporovala vlastně nás všechny – mě, sestru i bratra. Sama je umělecky velmi nadaná, takže když to samé viděla ve svých dětech, věděla, že to je dobrá věc.

Vždy tu tedy byla důvěra a podpora, nejen co se týče komiksů, ale celkově dětské literatury. Takže jsem opravdu věděl už od dosti útlého věku, že chci být vypravěčem nějakého druhu. Nebyl jsem si jen jist, zda chci být autorem komiksů nebo karikaturista, ale vždycky jsem miloval vyprávění ve všech formách. Možná jsem přemýšlel, že bych šel do televize, do nějakého animačního týmu nebo něčeho takového.

Musím přiznat, že tahle touha se vytratila, když jsem byl teenager a zajímal jsem se hlavně o holky a muziku. Ale vrátil jsem se k tomu později, když jsem začal chodit na výtvarnou školu. Snažil jsem se vzpomenout, co přesně jsem to chtěl dělat. A pak, když jsem byl na návštěvě u přítele v Americe, vešli jsme do obchodu s komiksy a najednou to bylo jasné – jo, tohle to je, tohle chci dělat.

Podle mě je to ta nejpřímější cesta, ve které vše kontrolujete vy – jste hercem, režisérem, scenáristou, osvětlovačem. Při tvorbě jste opravdu vším. Jste takový tvůrčí diktátor. Dalším faktorem bylo také to, že ve škole vám neustále říkali, co máte dělat, takže mě to lákalo o to více. Takže ano, už jako malý jsem o tom měl dost jasnou představu.

Měl jste nějaký idol, Múzu, oblíbeného autora?

Měl jsem jich spoustu. Jak už jsem řekl, jako malý jsem měl rád Hergéa a také Asterixe a Obelixe od Goscinnyho a Uderza, oba Francouzi - Goscinny scénárista, Uderzo výtvarník. Tyto pány jsem měl velmi rád. Dále také Finku Tove Janssonovou, která psala knihy o Muminech. Opravdu jsem je miloval, měly na mě velký vliv. A dnes, když se chci spojit se svým vnitřním dítětem, když se snažím něco napsat, vracím se a čtu tyto knihy. Jsou mistrovskými díly dětské literatury a myslím si, že i ilustrace jsou skvělé. Věřím, že pro mě byla obrovskou inspirací. Pak také knihy amerického autora Dr. Seusse a jeho Cat in the Hat (do češtiny nepřeloženo, pozn. red.). Jedná se o rýmované příběhy s bláznivými, velmi zářivými ilustracemi; všude cákance inkoustu, bláznivé stroje.

Když jsem pak už jako teenager žil tři roky ve Švýcarsku, četl jsem třeba Asterixe a další francouzské komiksy, Luckyho Luka. Všechny tyhle věci jsem si kupoval v novinovém stánku. Takže nejen že jsem byl vystaven komiksům britským, ale také evropským, jako například Métal Hurlant, který byl pro francouzskou scénu opravdu zlomovým. V jeho čele stáli Moebius a Philipp Druillet, což byly hvězdy sedmdesátých a osmdesátých let. A nesmím zapomenout ani na americké zástupce, Marvel a DC. Všechno tohle ve mně vedlo k nějakému mixu. Když jsem byl tehdy v tom obchodu s komiksy, v nějakých sedmnácti, osmnácti, objevil jsem Los Bros – bratry Hernandezovy, což byli dva americko-mexičtí karikaturisti, jejichž práci stále miluji a kteří mě naprosto uchvátili. Ve svých pracích totiž ukázali hodnotu postavy, postavy pohánějící děj, což tehdy bylo dost neobvyklé. V momentě, kdy se objevili, rázem změnili americký komiks do značné míry. Myslím, že ho hluboce ovlivnili v návaznosti na underground, a to i v tom směru, že se entity staly více mainstreamovými, že se dostaly do rolí superhrdinů (Love and Rockets, pozn. red.).

Doma v Británii jsme nic takového neměli. Já jsem tehdy začal pracovat jako redaktor u Marvel UK, byl jsem velmi mladý. Pracoval jsem tam více než rok a půl, byl jsem zapojen do magazínu Deadline, který se zaměřoval na hudbu a komiksy. Touto cestou jsem rozvíjel své první vypravěčské pokusy s postavou Hugo Tate. Opravdu jsem si to užíval, protože v tom byla spousta svobody, sice příšerný plat, ale ta svoboda stála za to. Nemohli jste si touto cestou tehdy moc vydělat, takže jsem byl rád, že alespoň můžu následovat svou Múzu a vydat se se svou postavou na cestu. V Anglii tehdy neexistovalo něco jako hlavní, dominantní scéna, bylo opravdu těžké přežít. Jedna generace autorů se téměř ztratila. Británie je dle mého názoru takové komiksové ghetto, kde není nic, co by vám pomohlo. Musíte opravdu tvrdě pracovat, musíte se přesunout do zahraničí, a to buď fyzicky, nebo alespoň od stolu, jak jsem to vyřešil já sám.

Píšete komiksy pro děti i pro dospělé. Liší se práce na nich nějakým způsobem?

Co se týče zpracování do konečné podoby, není mezi nimi žádný velký rozdíl. Děti jsou ale méně trpělivé, nedají příběhu tolik času, jako by mu dali zkušenější čtenáři. Ti jsou připraveni investovat více do jeho proniknutí, zatímco děti by už byly znuděné. A ony vám opravdu řeknou, že se nudí. Musíte najít důmyslný způsob, jak je chytit. Dále musíte mluvit o emocích přímo, protože děti jsou v tomto směru samy velmi přímé. Není to tím, že by byly prostší, jednodušší, je chybou tvrdit něco takového, protože děti jsou naopak velmi chytré. Musíte je přesvědčit, aby po celou dobu sledovaly odehrávající se věci, a to výběrem rytmu i stylu vyprávění. Musíte vymyslet, jak rozřešit věci rychleji. Celou dobu jste ve střehu. Je to opravdu výzva dělat dětské komiksy. Tím samozřejmě neříkám, že tvořit komiksy pro dospělé je lehčí, jen v tomto ohledu méně problematické. Ale rád dělám komiksy pro obě skupiny.

Svým způsobem si užívám vypravování dětských příběhů. Znovu vzpomenu Tove Janssonovou. Ta udělala neuvěřitelnou věc ve svých knihách o Muminech tím, jak je nechala stárnout skrz všechna pokračování. Muminek v začátcích vystupuje jako malé miminko a pak postupně roste až do puberty. A vše samozřejmě dobře dopadne. Nenásilně to tak vypovídá o tom, že čas stále běží. A to si myslím, že je úžasné. Je to to, co dělá tento příběh skvělým a zároveň jej nezahlcuje nějakým fantastičnem. A současně ani neděsí jinými skutečnostmi. Lidé zkrátka stárnou a mění se. A stávají se dobré i špatné věci. Ve směru reálných skutečností, tedy toho, co se ve světě opravdu děje, je nejlepší autorkou pro děti Jacqueline Wilsonová, která se zaměřuje na současné problémy, s kterými se děti musí potýkat (např. rozvod rodičů, pozn. red.). Své příběhy staví na ryzím elementu pravdy, který děti perfektně rozpoznají. Když se do své práce plně neponoříte, když tvoříte jen pro peníze a není v tom kus vašeho srdce, nebude se jim to líbit. Děti prostě neošálíte.

Na vašich webových stránkách jsem viděla, že spousta vašich prací je černobílá. Ale například Lajka je barevná. Proč jste se rozhodl v tomto případě pro barvu? A jaké jsou výhody a nevýhody obou řešení?

Zajímavá otázka. No, když jsem začínal, barva v časopisech nebyla, byla tehdy moc drahá. Ale všechno se časem změnilo, desktop publishing i způsob, jak vše dělat levnější. Takže když jsem začínal, neměl jsem vlastně na výběr. Věděl jsem, že musím kreslit černobíle. Myslím si, že používání černé a bílé je onou čistou komiksovou formou. Musíte mít velmi silný smysl pro kompozici, abyste tímto způsobem vytvořila něco, co bude fungovat. Balancovat podíl černé na celkové struktuře stránky, rozvržení světlé a tmavé a všechny ty tvary mezitím pouze skrz používání této jedné barvy. Miluji tuto čistotu, ryzost. I když teď tvořím něco barevného, což je dnes mnohem častější a pravděpodobnější, rád se znovu vracím k této formě. Všechny mé série, na kterých v současnosti pracuji, nejsou jen barevné. Velký podíl na tom mají požadavky trhu více než cokoli jiného.

Co se týče Lajky, nebarvil jsem ji já osobně, byl jsem ale celému procesu přítomen – udával jsem výběr barev a jejich celkové rozmístění. Barva vám dává šanci nových rozměrů, můžete ji využít na udávání atmosféry, rozlišení denních dob. V černobílé je to obtížnější. Samozřejmě ale můžete přijít s elegantnějším řešením – když se má jednat o noc, řeknete si, ok, takže to nechám prázdné a později tam přidám pár hvězd. Nutí vás to víc o věcech přemýšlet, protože celková nálada a atmosféra se na celku podílí obrovskou mírou. A to je jeden z důvodů, proč vyprávím příběhy – vše je to o vnuknutí.

Barvu používám rád. Hrozí tu ale nebezpečí přeplácání, takže se vždy vyplatí vrátit se občas jen ke klasické černé a bílé, třeba i jen proto, aby se člověk přesvědčil, že umí tvořit i tímto způsobem, protože v obou metodách je obrovský rozdíl. Nehodlám se vzdát černobílé tvorby ve prospěch té barevné, ale pravděpodobně budu nyní upřednostňovat barvu, a to z toho důvodu, že si to tak doba žádá.

V čem si myslíte, že tkví ono lákadlo komiksů v kontrastu s tradiční literaturou? Jsou snad v něčem lepší?

Komiksy jsou pravděpodobně nejflexibilnější komunikační prostředek, které lidstvo kdy vymyslelo. Nemyslím si, že by tím snad byly lepší než klasická literatura, jen tu nejsou dostatečně dlouho, aby měly své klasiky. V komiksu neexistuje žádný Kafka nebo Dostojevskij. I když někteří se jim blíží. Třeba bratři Hernandezovi, jejich celková tvorba je dnes nedocenitelná a její vliv na tvorbu následující nepopiratelný. Komiks a literatura existují v našem světě jeden vedle druhého; koexistují ve světě, kde vzrůstá podíl elektronických médií. A to na ně má samozřejmě vliv. Mutují, vyvíjejí se a v budoucnosti se vyvinou do nových forem, a to na obou stranách komunikace.

Já osobně mám raději komiksy, jejich kombinaci obrázků a slov. Samozřejmě, romány a povídky jsou lepší v tom smyslu, že se skrz ně dostanete do myslí postav, a v tomto směru jsou velmi efektivní. V komiksu není nic složitějšího než vyjádřit toto. Komiksy jsou ale zřejmější, udeří vás mnohem přímější cestou. Také vyjádření pohybu je mnohem rychlejší. A teď je nesrovnávám jen se čtením románů, ale dokonce i s filmem, protože komiks je proti němu němý. Dosahuje tak čtenářovy představivosti skrz obálky, rozvržení stran, skrz způsob, jak příběh zpomalujete, zrychlujete. Teď už se dotýkáme věcí, které jsou známkou zkušených autorů. Nemluvím teď jen o zmíněné dramatické stránce, ale o celkovém vměstnání všech faktorů, které rychle zaujmou, a tím čtenáře rychle vtáhnou. Oni sami neví, proč tyhle věci tak milují, jakým způsobem je provedou až ke konci. Zkombinovat všechny tyto faktory bývá opravdu výzvou. Vezměte si na příklad fenomenální vzrůst Mangy po celém světě, což byla původně ryze japonská záležitost. Musím přiznat, i moje práce jsou tím mírně ovlivněny, používám jejich dramatické triky, jejich přímou formu, kterou miluji.

Když se zamyslím, co je pro mě nejvíce vzrušující, je to ta stránka komiksu, která jej mění z možné formy umění na jeho novou formu. Styly vyprávění příběhů se opravdu velmi vyvinuly, a to do největší formy, kterou si můžete představit. Dává nám spoustu možností, jak na příklad vyjadřovat emoce. A lidé si uvědomují, že tu je tato možnost, což literatuře zvyšuje poptávku. Když si lidé uvědomí nějaké možnosti, mohou pak dělat skvělé věci. Já sám moc neexperimentuji, ale samozřejmě se rozvíjím, měním, vymýšlím nové způsoby tvorby, vylepšuji svůj styl, abych tak mohl lépe zasáhnout čtenářovy emoce.

Opravdu doufám, že ani jedna forma nevymizí. Byla by to tragédie. Oba tyto aspekty kultury jsou velmi důležité. Člověk tak není jen konzumentem sledujícím televizi nebo nějaké další skvělé show. Potřebujeme je.

Váš otec je Řek, matka Angličanka, vy jste se narodil ve Švédsku, ale vyrůstal jste ve Švýcarsku a Británii. Měla všechna ta cestování a stěhování na vás nějaký vliv?

Měla, velký. Narodil jsem se ve Švédsku, ale moc si z něj nepamatuji. Byl jsem tehdy velmi malý. Co mě ale táhlo a stále táhne k tomuto místu, je fakt, že jsem tam byl vyroben, že mám nálepku „Made in Sweden“. Celkově mám rád celou skandinávskou kulturu, ale Švédsko je navíc i srdcovou záležitostí.

Švýcarsko mě ovlivnilo mnohem více. Švýcaři dělají věci velmi pečlivě, přesně, soustředěně a včas. Jejich malá města jsou ale pravým důvodem, proč je budu vždy milovat. Je tak snadné dostat se do přírody a užívat si všude kolem nádhernou krajinu. Ve srovnání s Londýnem, který je enormně přestavěný, zakouřený a plný znečištění, tu proti němu září čistá švýcarská příroda, do které můžete utéct. My jsme žili na velmi krásném místě, které pro mě bylo samozřejmostí. Občas se tyto obrazy krajiny objeví v mých pracích. Vím, že se jedná o nějaký můj vnitřní předobraz tohoto místa.

Švýcarsko mě také dovedlo k evropskému komiksu. Celé to stěhování mi ukázalo jeho tváře – když jsme byli v Řecku, dostával jsem řecké komiksy a další podobné věci, jako překlady Disneyho. Fascinovalo mě zjištění, že komiksy jsou mezinárodní, spousta postav je mezinárodních. Došlo mi, že toto se děje všude. Všechno to stěhování mi neustále dokazovalo, že se tu jedná o celosvětový fenomén. V létě jsem jezdil vždy na 3 měsíce za přítelem do Ameriky, kupovali jsme komiksy, americké komiksy se superhrdiny. Komiksy s americkou příchutí. Bavilo mě objevovat různé komiksové „příchutě“. Možná že celý způsob toho, jak jsem vyrůstal, mě učinil mnohem otevřenějším.

Měl jste možnost navštívit něco z programu letošního KomiksFEST!u?

Bohužel neměl. Přiletěl jsem včera, takže dnešek je vlastně mým prvním dnem tady. Navštívil jsem výstavu Maxe Anderssona, kterou jsem si opravdu užil. Bylo to symbolické zakončení všech těch let, kdy jsem sledoval jeho tvorbu v amerických publikacích. Celou dobu jsem si myslel, že je Američan. Nikdy jsem si neuvědomil, že pochází ze Švédska. Má opravdu výrazný styl. Cením si jeho názorů, toho, za čím si stojí.

Včera po příletu mě vyzvedl můj český vydavatel, aby mě trochu provedl po Praze. Mám zde jen jeden den, takže jedna z věcí, kterou jsem chtěl opravdu vidět, bylo Muzeum Franze Kafky. Když jsem byl mladší, četl jsem jeho Proměnu a Zámek. Po návštěvě muzea jsme šli na Hrad a pak na Petřín. Když jsme se vrátili zpět do centra, šli jsme na velkou večeři. Bylo to úžasné, ochutnal jsem tradiční české jídlo a vyhlášené české druhy alkoholu. Praha je opravdu exkluzivní, nádherné město plné kultur a života. Má sestra už tu byla a říkala mi, že si to tu zamiluji, že je zde živo. Hodlám se dnes po KomiksFEST!u porozhlédnout, chci si koupit nějaké české komiksy a podívat se, kdo všechno tu je. Rád jezdím na nová místa a poznávám nové lidi.

Markéta Böhmová

Nick Abadzis (1965)

Britský výtvarník, ilustrátor, scenárista a autor komiksů pro děti i dospělé. Komiksy začal publikovat koncem 80. let, psal scénáře pro mainstreamová americká nakladatelství Marvel, 2000AD, DC Comics; za album Hugo Tate – O, America (1993) získal svou první cenu.V roce 2007 vydal v New Yorku kreslený román Laika (česky pod názvem Lajka vyšel letos na jaře v nakladatelství BB/art), za který obdržel několik cen včetně prestižní Eisner Award.

Rozhovor se uskutečnil v rámci KomiksFEST!u, 7. 11. 2009 v Praze.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.