Začalo se pár minut po šesté hodině odpolední. Josef Straka představil svého kamaráda a kolegu Piotra Kepského, stručně nás informoval o jeho životě (vzal si Češku) a také nám představil program večera. Sám Piotr Kepsky velice děkoval za možnost přečíst v Praze něco ze svého díla. Dříve četl své texty pouze na Zarafestu, a proto byl velmi vděčný za pozvání do pražské knihovny.

Předčítala se nejprve kniha P. Kepského – Single. Vyšla v roce 2009 a skládá se ze tří příběhů, které se proplétají. Měli jsme možnost poslechnout si ukázku ze všech. První s názvem Londýn nás mohla upoutat svou narážkou na Kunderův Žert. Druhá ukázka, kapitola s názvem Šedesát šest a půl, pojednávala o všedních starostech hrdinky Martiny, o jejích problémech s váhou a s matkou. Třetí, poslední, úryvek z knihy Single zpracovává příběh Filipa a jeho sporů s otcem. Sám autor považuje tuto knihu za existencionální, narozdíl od knihy Druhá Amerika, ze které jsme následně slyšeli číst ukázky Josefa Straku. Druhá Amerika zachycuje prostředí v Polsku těsně před revolucí a těsně po ní, kdy lidé dávali najevo odpor kapitalismu.

Následovalo čtení Strakových básní, které P. Kepsky přeložil do polštiny. Byly tedy předneseny jak v češtině, tak v polštině. Zazněly básně jak dříve publikované, tak i ty nikde nepublikované. Z těch publikovaných např. báseň Záznam, Bukov, Amselsee a další. Josef Straka se na závěr rozloučil několika texty, které vznikly v Berlíně v jeho oblíbené kavárně v Kreuzbergu.

Po přečtení poetických i prozaických textů obou autorů následovala krátká debata s návštěvníky festivalu. Na otázky odpovídal Piotr Kepsky.

1. Kdo vám překládal ukázky z vaší knihy Single, které jste dnes četl v češtině?

Moje žena.

2. Jak kniha Single vznikla?

Nejprve chci říct, že to není zápis reálných událostí. Je to těžká kniha, existencionální, je o samotě. První nápad na knihu jsem dostal v určité době, kdy lidé kolem vás odcházejí; prvním impulsem byl pocit samoty, se kterým jsem se musel smířit. Ten pocit zažívají podle mě všichni lidé v určitém období života. Napadlo mě to, když jsem byl v cizině, v Německu. Ale v knize jsou fiktivní situace a fiktivní postavy. Kniha měla na začátku několik verzí, které jsem neustále upravoval. Důležitý pro mě byl moment náhody, proto jsem se inspiroval Milanem Kunderou - u něj je náhoda podstatným prvkem.

3. Jak si stojí v současné době polská poezie? Sledujete ji?

Nesleduji ji příliš pečlivě, něco ano, ale netroufám si říct, že mám přehled. V Polsku je poezie vnímána jako něco vznešeného, lidé k ní přistupují tak, že na ni nemají. Když někdo napíše knihu, která se snadno čte, první otázka literárních kritiků zní: „Co je to?“ Já se snažím psát ideálové věci, které se dají snadno číst. Někteří ostatní autoři se jen snaží, aby to vypadalo jako něco mezi poezií a prózou, často s náboženským tématem.

4. A co Karczukov?

Ano, ten je v Polsku velmi dobře vnímán, ale měl vliv spíše dříve, okolo roku 2000, teď už tolik ne. Myslím, že se nejvíce překládá. Mám pocit, že více proniká česká literatura do polské než naopak a je to škoda. Naše kultury a literatury se velice málo prolínají, přestože jsme sousední státy. Je potřeba rozvíjet tyto vztahy.

Na závěr mohu jen dodat, že Polsko-český literární večer byl velmi příjemným posezením nejen u poezie. Ze sympatických spisovatelů vyzařovala pozitivní energie. Zajisté dokázali nalákat účastníky akce ke čtení svých prací. Škoda bylo jen toho, že čtení bylo chvílemi přerušováno hlasitým mluvením návštěvníků knihovny, kteří neměli tušení, že se zde nějaká akce koná. Každopádně všichni, kdo se stavili (i když jich nebylo příliš mnoho, neobsadilo se ani dvacet připravených židliček), odcházeli domů plni pozitivních dojmů.

Hana Hudečková

Den poezie, Polsko-český literární večer, pátek 13. listopadu 2009, Městská knihovna v Praze.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 19. 12. 2009.