Díky rychlé a kvalitní práci pětice překladatelů – Boba Hýska, Martiny Knápkové, Michaly Markové, Ladislava Nagyho a Martina Svobody – a redaktorů nakladatelství Argo jsme se už letos dočkali českého vydání souboru pod názvem Pobryndané spisy. Fanoušci prozaika, básníka, romanopisce a vůbec literárního samorosta Charlese Bukowského se mohou konečně znovu s chutí ponořit do jeho originální poetiky.

Ti, co stejně jako já znali dosud jen autorovu prozaickou a básnickou tvorbu, budou možná překvapeni, že se Bukowski věnoval i esejím (Nesouvislá esej o poetice a podělaným životě napsaná na šesti pivech) a dokonce i literárně-teoretickým textům (Artaudova antologie). Čtenář zvyklý na Bukowského a vyhledávající ho pro specifičnost jeho textů se nemusí obávat, že by snad sklouzával k suchopárným akademickým rozborům. Už z titulků lze poznat, že si Bukowski neláme hlavu s pravidly, která tyto žánry vyžadují, a my tak máme možnost číst peprné výlevy znechucení nad současnou poezií, odsuzování spisovatelských autorit pro neschopnost nebo bezpohlavnost či paběrkování na tzv. Americkém snu. Nejlépe to asi vystihuje v recenzi Starý ožrala, kterému přestalo přát štěstí (MK): Nejsmutnější na tom všem je ona americká realita, kde každý musí být vítěz. Cokoliv jiného je nepřijatelné.

Do spisů jsou zařazeny nejranější Bukowského povídky Důsledky mého strohého odmítnutí (1944) a Dvacet tanků z Kasseldownu (1946), kde definoval beatnictví dávno před Jackem Kerouackem. V „Důsledcích“ poznáváme zárodky jeho klasického stylu, prodchnutého chlastem, děvkami nebo dostihy, a mezitím hledá způsob, jak vyzrát nad životem. „Dvacet tanků“ je jejich pravým opakem. Je to pochmurný text, kde cítíme vliv jeho vzorů Nietzscheho a Dostojevského a jehož styl znovu opakuje v posledním románu Škvár, kde se již zamýšlí nad svým životem.

V knize jsou i úplně první texty z jeho legendárních Zápisků starého prasáka, jež začaly vycházet v šedesátých letech v časopise Open City. Bukowski ve svých fejetonech věnuje prostor všem možným tématům; od postupu, jakým se mají policisté řídit vůči opilým řidičům, až po krátký příběh o tom, proč se v jeho prózách hojně vyskytují „sračky“.

Výbor samozřejmě obsahuje i klasické povídky, které jen neměly tu čest být zařazeny do některých z mnoha samotným autorem uspořádaných sbírek. Jsou to ovšem skvělé povídky, nad kterými se budete potrhle smát (Kterak mi nikdo nevěřil, že jsem Allen Ginsberg), červenat (Zdravý pohyb na zdravém těle) nebo jen nevěřícně kroutit hlavou (Jak se to seběhlo). Téměř všechny texty jsou prostoupeny zmínkami o jeho vzorech L. F. Célinovi, E. Poundovi, D. H. Lawrencovi nebo I. S. Turgeněvovi.

Výbor sestavil D. S. Calonne opravdu znamenitě. Knihou procházíme jako Bukowského životem. Nejprve ho poznáváme jako mladého v jeho prvních dílech, procházíme esejistickými experimenty a ožraleckými výlevy a na konci, stejně jako autor, bilancujeme nad životem a potýkáme se smrtí. Téměř na závěr se tak konečně setkáváme s jeho vůbec největším vzorem Johnem Fantem v úchvatné, melancholické a téměř nebukowské Vzpomínce na velikána.

Tleskám překvapivě hbité redaktorské práci Arga, díky níž můžeme už rok po prvním, americkém, vydání vzít do ruky český překlad. Podtrhuje to jen celkovou oblíbenost díla Charlese Bukowského v tuzemsku, a to i přesto, že jej mnozí stále považují za brakového spisovatele. Bukowski by se tomu jen zasmál, otevřel by si lahváče a řekl něco ve stylu: Ukažte mi co píšou oni… Nebo ne, stejně to stojí za…

Dominik Melichar

Bukowski, Charles: Pobryndané spisy : dosud nesebrané povídky a eseje z let 1994-1990. Argo, Praha 2009. 280 stran.

Pobryndané spisy

zdroj: http://www.argo.cz/

foto: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.