Vaší iniciativou je tvorba románu Labyrint, který vznikal za přispění čtenářů on-line na vašich webových stránkách. Není to pro spisovatele obtížné? To množství nápadů vám přeci musí rozbíjet původní koncepci příběhu.

Samozřejmě nemůžete nechat čtenáře stoprocentně rozhodovat o ději románu, nefungovalo by to pak jako kniha. Ale tohle byl příběh s velkým překvapením na konci, celá pointa se objeví teprve v posledním dílu, což byla obrovská výhoda. Ze začátku byla ta kostra opravdu volná, až zhruba od půlky jsem věděl, kam se chci dostat. Takže jsem mohl vypisovat v určitých rozhodujících bodech ankety a využívat čtenářské nápady tak, aby to nevadilo tomu vyústění. Ale nevýhoda je, že nemůžete celý text redigovat, zpětně ho měnit. Toho, co už je jednou napsané, se prostě musíte držet a dávat si pozor, aby se neobjevilo něco, co je s tím v rozporu. Je to hotové, i když celý ten román teprve vzniká, a mým úkolem bylo dovést do konce všechny narážky, aby do sebe vše nakonec zapadlo.

Chystáte se Labyrint vydat i knižně?

Chystám se ho vydat. A dá se říct, že to bude taková předehra mojí knižní trilogie Městské války. Labyrint vznikal, když jsem měl první díl válek hotový. Když jsem psal druhý, mohl jsem ho už s Labyrintem lépe provázat.

Je pro fantasy příběh dobrou inspirací všední život? Z čeho pramení vaše inspirace?

No, já píšu fantasy, ale snažím se o takzvanou současnou fantasy. Městská fantasy je jeden z jejích oddílů. Vybral jsem si ji proto, že je hodně ve spojení s naším běžným, každodenním životem a mě hrozně baví hledat v něm fantazii.

Takže to není tradiční fantasy?

Není. V té ani nevidím moc prostoru pro svou tvorbu; v klasické fantasy toho bylo napsáno už tolik, že není moc možností přicházet s něčím novým. A právě nové nápady, nové přístupy a pohledy jsou důvodem, proč píšu. Vytvářet si vlastní směr je pro mě to nejdůležitější. Nebavilo by mě vymýšlet jenom příběh v dobře známých, vyzkoušených kulisách.

Přál byste si, aby fikční svět vašich knih byl skutečný?

Takhle k tomu rozhodně nepřistupuju, je to spíš svět mých ideálů. Fantastické ideály přenesené do současnosti. A jak už to bývá, kdyby se staly skutečností, nedopadlo by to dobře. Je krásný psát o hrdinských bitvách a o tom, jak moderní lidé znovu nacházejí takové hodnoty, jako je třeba čest, a zjišťují, co jsou skutečně zač a za co opravdu stojí. Jiná věc je něco takového skutečně zažít. Nemusí Vám hned někdo umřít na barikádě, abyste si ty hodnoty uvědomila. Zůstal bych radši v rovině ideálů.

Mluvíte o návratu k ideálům. Proč jste si vybral svého hlavního hrdinu zbabělce a pokrytce? To přeci není klasický odvážný rytíř, šlechetný charakter.

Ano. Je to takový archetyp moderní, komerční doby, pokrytec a sobec. Žádný hrdina bez bázně a hany, co seká hlavy. Místo aby zachránil ženskou, uteče. Pro fanoušky fantasy je to něco nezvyklého, mají často problém se s ním sžít, ale on na druhou stranu daleko lépe znázorňuje současnost. A mně se s ním dobře pracuje, můžu na něm ukázat ten vývoj, z anti-hrdiny se stává hrdina. Postupně, aby to bylo uvěřitelné, naplňuje celou podstatu svojí postavy.

Řekla bych, že vaše tvorba má v tomto ohledu výchovnou funkci. Jak vy sám vnímáte pozici fantasy literatury mezi ostatními žánry? Můj strýc například tvrdí, že to jsou pohádky pro dospělé.

Vidíte. Nedávno jsem odpovídal na otázku, která byla položená úplně opačně: Proč píšu fantasy literaturu, když jsou to takové chmurné příběhy se špatným koncem? To, na co narážíte, je mainstream, skutečně pohádky pro dospělé, ale fantasy literatura má mnoho podob. Já se na to dívám jako na žánr, v němž se dá vytvořit i filozofické dílo. Nemůžete přeci žánry rozdělit jenom na intelektuální a brakové. Důležité je to, co chcete sdělit, výpověď, kterou to dílo má. I proto píšu současnou fantasy, která není úplně žánrově vymezená. Nezáleží na tom, jestli to bude detektivka, horor nebo klasický příběh. Jde o to, zda mám co říct.

Praha je v Městských válkách charakterizovaná s velkou pokorou. Je to i váš osobní pocit z tohoto města?

Kdyby byla Praha personifikována jako žena, božská vládkyně, tak nic jiného než pokoru před ní cítit ani nelze. Vzbuzovala by obrovskou úctu. Zcestoval jsem velkou část světa, ale tohle je nejkrásnější město, které jsem kdy viděl.

Neodradí tahle adorace Prahy třeba čtenáře z Brna?

Já se spíš obávám, abych nebyl nařčen z opačného. Druhý díl Městských válek se odehrává z velké části v Brně a s tou Prahou to nebude zas taková legrace, jak se ukáže. Já bych rád v lidech vzbudil určitý pocit patriotismu, hrdost, že přísluší k tomu svému městu, lásku k němu. V mé trilogii vystupují města jako oživlé polobožské bytosti, které mají moc ovlivňovat dění, a jejich obyvatelé se v určité fázi taky budou muset rozhodnout, jestli se za ně postaví. Ono to takhle zní jako nějaký obrovský ideál, ale mě to baví.

Znáte všechna místa, která se v Městských válkách objevují, důvěrně? Musíte z nich mít hodně silný pocit. Jak dlouho trvá, než ho získáte?

Snažím se ta místa znát co nejlépe, většinu měst jsem navštívil, ale není úplně v mojí moci je zcestovat všechna. V dnešní době je výhoda internetu, kde si můžete zobrazit mapu toho místa, topografickou, turistickou, fotomapu; řada památek, které potřebuju využít, je nafocená z různých úhlů, takže mám i ten vizuální vjem.

Chybí vám ale ta atmosféra!

To je pravda, ale snažím se to dohledávat i z jiných zdrojů. Na spoustu míst jsem telefonoval, třeba do Mělníka do přístavu, kde jsem zjišťoval, jak dlouho trvá tlačnému člunu dopravit dvě vany s uhlím do elektrárny v Chvaleticích. Nebo jsem volal na Městskou policii do Vysokého Mýta, protože jsem potřeboval vědět, jak postupují, když tam zadrží celostátně hledanou osobu. Pomáhají mi i poznámky čtenářů, neberu je proto na lehkou váhu. Jsou to obyvatelé těch měst a znají řadu věcí, které já znát nemůžu - moderní legendy, co se povídají o téhleté strouze o támhletom kopci. To jsou věci, které pak dodávají tomu příběhu koření.

Když už v nějakém městě jste, co na vás působí nejvíc? Čím se vám dostává pod kůži?

Na to nedokážu úplně přesně odpovědět, nemám nějaký zaručený recept, čeho bych si měl všímat nejvíc. Jdu, přemýšlím a to město se nějak projevuje. U každého je to speciální.

Píšete i povídky - co vás baví víc?

Ono má oboje svoje výhody i nevýhody. K povídce sednete, za pár týdnů ji napíšete, a tím to končí. Román je dlouhá cesta, mně trvá jedna knížka rok, ale pak když vyjde, mám z toho o to větší radost. Je to mé samostatné dílo, takže to je pro mě důležitější. Povídka je jednodušší z hlediska trpělivosti a píle, která je k tomu potřebná.

Naučil jste se s románovou trilogií přistupovat nějak jinak ke své tvorbě?

Chce to obrovskou pokoru a cílevědomost. Naučil jsem se psát pravidelně. Když to člověk myslí s psaním vážně, tak je pravidelnost nejdůležitější věc. Bez toho, aby pro vás bylo psaní určitým zvykem, není podle mě ani možné psát nějaké delší útvary.

A to pak napíšete něco kvalitního?

Ale jistě. Neznamená to, že by vás nebavilo psát. Musíte jenom překonat tu lenost a sednout si k tomu. Když už píšete, není žádný problém.

Koho vlastně svou tvorbou oslovujete? Čtenáře, nebo sebe?

Já píšu pro čtenáře, ale je pravda, že knížku Jméno korábu jsem si napsal i pro sebe. Smyslem mého psaní je vyprávět příběhy, které baví mě i čtenáře, a protože se psaním neživím, můžu si to dovolit. Kdybych chtěl hledat nějaký komerčnější způsob, tak by to sice asi šlo, ale pořád mám pocit, že je jednodušší uživit se něčím jiným než psaním. Aby se moje knížky prodávaly, chci naučit lidi, aby četli to, co mě baví psát. V nejhorším případě se to nepodaří.

Já si ale myslím, že když chcete, aby byly vaše knížky masově čteny, musíte hodně slevit z jejich kvality.

Když se chcete psaním dobře uživit, často musíte být komerční, ale neznamená to, že jsou vaše knížky špatné. Navíc je to psaní tím těžší, čím jste úspěšnější. Ubývá motivace k psaní, žijete v blahobytu, jste spokojená a všechny ty vnitřní krize a přetlaky, které vám vytvářely dobré prostředí pro tvůrčí činnost, jsou pryč. Nemáte touhu stát se populární, protože už jste. Jste sledovaná a kritici vás stejně vždycky sepsujou. Teď mluvím o jednom konkrétním a velmi úspěšném spisovateli.

Vyšlo vám 5 knížek, z toho jedna zahajující knižní trilogii. Cítíte se jako spisovatel?

Je zajímavé, že po prvních dvou knížkách jsem se jako spisovatel ještě necítil, ale po té třetí už to přišlo. Tehdy už jsem se jako spisovatel začal cítit. Začalo se o mně trochu psát, proběhla i reklamní kampaň, začali se o mě hezky starat. Je příjemné, když vám nakladatel důvěřuje, což dneska není úplně běžné. Dokonce se o mě začali zajímat i filmoví producenti, což jsem také zažil poprvé.

Takže se můžeme dočkat zfilmování vašich knížek?

No to né, to ani zdaleka! Bohužel takhle jednoduše to nefunguje. Většinou přijde tak dvacet nabídek a jenom jediná z nich se opravdu realizuje. Takže čekám na těch dalších devatenáct.

Pavel Renčín (1977)

Od roku 1999 mu vycházejí povídky, s nimiž vyhrál několik literárních soutěží. Souborně vyšly ve sborníku Beton, kosti a sny (2009). Na svém kontě má i několik románů, které publikuje od roku 2004, kdy vyšla jeho Nepohádka. V roce 2007 pokračoval románem řazeným do žánru magického realismu, Jméno korábu. První díl trilogie Městské války, Zlatý meč (2008), získal cenu Aeronautilus a byl nominován Akademií SFFH v kategorii nejlepší česká kniha.

Gabriela Romanová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.