Tato kniha je pozoruhodná jak obsahově, tak kompozičně. Příběh o lásce a tmě představuje rozsáhlou vzpomínkovou prózu, ale nejedná se jen o sbírku memoárů, vždyť i sám autor bez skrupulí přiznává, že některé události popisuje za pomoci vyprávění svých blízkých či dokonce z jejich autobiografií, deníků či jiných próz. Jednotlivé kapitoly prokládá pohádkami vyprávěnými svou matkou, básněmi nejrůznějších izraelských spisovatelů či příběhy, které si sám jako dítě vybájil ve své bujné fantazii. Styl vyprávění se také v průběhu knihy proměňuje. Některé pasáže jsou zachyceny okem kamery jako reportáž (s jasnou snahou o objektivitu). Tady Oz vystupuje pouze jako nezúčastněný pozorovatel. Jiné jsou naopak velmi niterné a subjektivní. Bezprostřední, možná trochu naivní části nahlížené prizmatem autora-chlapce se mísí s dospělým viděním plným reflexí a úvah.

Děj není lineární, což nás u memoárové literatury zase tolik nepřekvapí. Amos Oz jako by vyprávěl tak, jak mu vzpomínky přicházely na mysl, opak je ale pravdou. Dílo je promyšlené a pečlivě utříděné. Oz se vrací ke svým velmi rozvětveným kořenům, a to důkladně. Vypráví o svých předcích z otcovy i matčiny strany – přičemž každý z těchto osudů by snad vydal na samostatnou knihu. Každému členu rodiny věnuje dostatek pozornosti, vykresluje jeho život od narození až do smrti. Životy jednotlivých příbuzných však nejsou svázány v samostatných kapitolách, ale prostupují celou knihou a prolínají se s Ozovým vlastním příběhem. Tyto osobní historie zároveň ilustrují dobu, popisují nelehký život východoevropských Židů, kteří se rozhodli odejít hledat nový domov. Jsme tak svědky zásadních mezníků, které utvářely moderní židovské dějiny (např. vznik státu Izrael, arabsko-židovská válka atd.). Každá celospolečenská událost má v této knize svou určitou perspektivu, je podána z pohledu konkrétní postavy, avšak je za ní vždy znát osobní Ozův názor na danou věc.

Těžiště knihy leží v nepřeberném množství mikropříběhů, do kterých nám autor dává nahlédnout. O tom, že je Amos Oz opravdu zdatným vypravěčem, se přesvědčíme hned po prvních stránkách. Dozvíme se o všem – o věcech běžných, každodenních, ale i o příhodách výjimečných, které pro něj měly zvláštní, neopakovatelné kouzlo. Příběh o lásce a tmě je především vyznáním, očistnou zpovědí. Při postupném líčení dětství stráveného sice v Jeruzalémě, ale výrazně ovlivněného evropskými kořeny a myšlením, se nám mezi radostnými zážitky postupně rozkrývá tíha očekávání, která byla do malého Amose od raného věku vkládána. Prostředí učenců, vědců a literátů Oze do značné míry determinovalo. Hodně četl a už jako dítě byl navyklý chovat se ve společnosti jako dospělý, zároveň měl však stále dětskou snivou duši.

Zásadním zvratem byla matčina nemoc a následná sebevražda. Tato bolestná událost jako by v něm něco zlomila. Snažil se zpřetrhat vazby s rodinou, odešel do kibucu Chulda. Zřekl se otcova příjmení Klausner, jako by se tím chtěl oprostit od všeho, co by mu připomínalo jeho dřívější život, a zvolil si nové jméno – Oz (v hebrejštině znamená síla). Postupně dospívá a hlavně dozrává. Začíná se svou spisovatelskou kariérou a navzdory všem pokusům vydat se vlastní cestou zjišťuje, že nemůže popřít sám sebe, svoji identitu.

Příběh o lásce a tmě je intimní, zároveň však velmi otevřenou knihou plnou úvah, vtipu, ale i osobních tragédií. Kniha je svědectvím o tom, jak dalekou cestu musíte urazit, abyste na jejím konci našli sami sebe.

Denisa Garciová

Amos OZ

přebal knihy příběh o lásce a tmě (zdroj www. paseka.cz)

foto: denisa.garciova

Oz, Amos: Příběh o lásce a tmě. Překlad: M. Žantovský. Paseka, Praha 2009. 472 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2009.