V úterý 10. listopadu jsem v divadelním sále Veletržního paláce zhlédl teprve druhé nastudování tohoto hudebního divadla pro orchestr. Stojí za ním iniciativa Orchestru Berg dirigenta Petera Vrábela. Nového zpracování se ujala stále známější režijní dvojice SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), jež mimojiné dlouhodobě spolupracuje s divadlem Archa, kde například představila celkem úspěšné inscenace Nickname a Understand. Schwarz auf Weiss poprvé předvedli v rámci letošních Strun podzimu.

Tento důležitý Goebbelsův počin vznikl původně pro soubor Ensemble Modern (soubor, kde neexistují individuality, sóloví hráči ani umělecký vedoucí) a do velké míry je jím stále ovlivněn. Zčásti se dá hra vnímat jako rozloučení se zesnulým Goebbelsovým přítelem, spisovatelem Heinerem Müllerem, který zemřel krátce před vznikem díla. Autor ale odmítá, že jde o nějaké truchlivé rekviem, a zdůrazňuje, že dával při tvoření prostor i absurditě a humoru.

Již svým pojetím scény se stává inscenace velmi originální. Zdánlivě jednoduchá stěna z papírových krabic se ukáže jako multifunkční prostor, kam lze ukládat různé předměty, krabice je možné různě otevírat a zavírat a dokonce si do nich mohou vlézt i samotní hudebníci. V neposlední řadě posloužila i jako prostor pro projekci titulek.

Během představení osmnáct hudebníků i s nástroji přechází z místa na místo, přesouvá rekvizity, přetváří scénu, hraje badminton s ozvučenými raketami, hází si míčkem. Hudebníci různě odcházejí a přicházejí. V programu jsem se dozvěděl, že jsou dokonce nuceni hrát i na nástroje, na které dostatečně neumí (příkladem buď dirigent Vrábel hrající co chvíli party basové kytary). Zajímavým hudebním trikem byla hra na položený tradiční japonský nástroj koto pouze pomocí klíče zavěšeného na vahadle. Hra se zvuky je tu dovedená do naprosté geniality - ozvučené je téměř vše; od zmíněného badmintonu a pískající konvice s vroucí vodou až po pero píšící po papíře. Během hry se téměř nemluví a nezpívá. Výjimkou jsou vedle různě recitovaných a zpívaných částí francouzského spisovatele Maurice Blanchota samotným Müllerem předčítaná povídka Edgara Allana Poea Stín a báseň T. S. Elliota Pustina.

Těsně před koncem všichni hudebníci opustili pódium. Jen na vyvýšeném kraji zůstala hráčka na koto, která vyhrávala docela jednoduchou melodii. Zničehonic se k ní odkudsi za zády obecenstva přidalo burácivé dunění dechových nástrojů. Poté jako pohřební průvod prošel orchestr hledištěm a zmizel pod hráčkou na koto. Vzápětí se sálem rozlehly dovádivé zvuky všech nástrojů a místem, kam kapela zmizela, poletovaly klobouky. Na to se začali hudebníci ze svého úkrytu kymácet zpět na pódium. Tyto tři situace – pohřeb, pohřební oslava, kocovina – byly podle mého nejsilnější částí divadla.

Hudba mě ve spojení se zaznívajícími texty naprosto pohltila, a to i přesto, že se občas mohlo zdát, že postrádá jakýkoli řád a někdy i melodii. Texty předčítané za zvuků psaní či za doprovodu hudebních nástrojů, které jako by hledaly společný jazyk, fungovaly jako magická spojnice mezi neustále se měnícím zvukovým materiálem a samotným zaznamenáváním psaného slova. Lidé, čtěte a sbližujte se, chtělo by se říct.

V jednu chvíli jedna z účinkujících začala vysypávat ze sáčků s čajem jejich obsah a samotné sáčky pak zapalovat. Sáček se vždy těsně před shořením vznesl do vzduchu. Byla to efektní podívaná, která v sobě obsahovala kouzlo celého představení – i zde (a hudební i divadelní vědci prominou) nebyl obsah tolik podstatný, stačilo se svézt po dokonalém povrchu, a přesto jste měli pocit něčeho výjimečného.

Dominik Melichar

Schwarz auf Weiss, Heiner Goebbels/SKUTR/Orchestr BERG, 11.11., Veletržní palác.

Schwarz auf Weiss

Zdfroj: http://aktualne.centrum.cz/kultura/hudba/clanek.phtml?id=649080

foto: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.