Buďme všichni básníky

Jdeš polní cestou, všechny kytičky voní a každá jinak. Všechny kvetou, ale dva stejné kvítky nenajdeš. Lidé stavějí domy a továrny, děti jsou zabrány do hry s míčem a tamhle se dva chlapci perou. Na světě jsou milióny a milióny lidí, ale nenajdeš mezi nimi dva, kteří by se sobě podobali jako vejce vejci. Na nebi je v noci hvězd k nespočtení. To všechno dohromady je svět. Jdeš a řekneš si: "Jak je ten svět krásný, jak rád jsem na světě!" Když si tohle třeba jen pomyslíš, ale upřímně, promluvil v tobě básník. Nic na světě, nic v životě není obyčejné, všechno stojí za to, aby ses nad tím zamyslil. Všechno na světě je zázračně krásné: nejen láska, nejen Tatry, nejen nejnovější dopravní letadlo, ale i kvítek mateřídoušky, kamínek, který omílá voda v potoce, sklenice, z které piješ malinovou šťávu. Dlaždič, co se pořád dívá zblízka do země a poťukává kladívkem na kostku kamene, i letec, který sedí nad oblaky v kabině a oči upírá na desku se stovkou knoflíků a páček, nesou v sobě celý svět: radují se, umějí se hezky smát, ale také se dovedou zlobit, a někdy jsou i smutní, třeba když jim doma stůně dítě, ale práci stát nenechají. Dlaždič i letec mají někoho hodně rádi, tolik rádi, že si často stranou i povzdechnou, lásku přenést přes srdce je někdy těžší než přenést balvan. Všichni se z něčeho radujeme, všechny nás občas něco zarmoutí, ale radost i smutek mají tisíce podob, jako má louka tisíce barev a vůní. To je život. to je řeka, která se nezastaví a pořád se žene dopředu. Radost přejde, ale také přejde žal.Žijeme dál. Kdyby se řeka zastavila, nebyla by řekou, kdyby se život zastavil, i v té nejkrásnější chvíli, stal by se mrtvou tůní. Buďme všichni básníky! Mějme rádi život, mějme rádi svět.

Není na zemi věci, na níž by nebylo něco zvláštního, pro co se jí nepřestaneme znovu a znovu podivovat, není události, není drobné příhody, v níž by jako v jádru nebyl skryt košatý strom. Přejdeme-li bez zamyšlení, netečně kolem člověka, přehlédneme-li zdánlivě všední věc, neprožijeme-li s hlubokou upřímností okamžik, který se nás zdánlivě netýká, buďme si jisti, že jsme ze života něco ztratili. A stane-li se nám nezájem, netečnost a necitelnost zvykem, ztrácíme celý život. Poezie nás učí, jak žít, abychom ze života neztratili ani drobeček, rozmnožuje v nás život, dává kolem nás rozkvétat všemu, co by bez ní pro naše oči nikdy nenasadilo květ.

HRUBÍN, František: Buďme všichni básníky. SNDK Praha 1966, s. 9