Marc Ribot v Akropoli

foto: stefan.segi

Doprovodná skupina nese název Ceramic Dog a tvoří ji basista Shazhad Ismaily (obsluhující i několik dalších nástrojů včetně kytary a syntezátoru) a bubeník Ches Smith, jenž hraje nejlépe industriální punk, je však schopen i ubrat, když je to nutné. Ke kapele se připojila také maďarská houslistka Ester Balint, která skupinu okořenila svůdným ženským elementem a brutálním zvukem zkreslených houslí á la John Cale z Velvet Underground. Ester obsluhovala i foukací nástroj zvaný melodika, kterým podkreslila klidnější country-rockové písně. V posledních dvou přídavcích zazpívala francouzsky, a to zřejmě nejchytlavější melodie, co byly onen večer k slyšení.

Nicméně vraťme se na začátek. Už tóny ozývající se za zavřenými dveřmi sálu by mohly leckoho vyděsit. První, severským chladem prodchnutá kompozice mi připomněla místy až symfonickým zvukem kanadskou skupinu Godspeed You! Black Emperor. Post-rockových vlivů jsem během koncertu zaslechl víc, např. i washingtonské Fugazi, či islandské Sigur Ross.

Delší kompozice byly prokládány i jednoduššími písněmi, ve kterých se z Ribota kytaristy stával i zpěvák. Jeho hlasový rozsah je velmi omezený, technickou nedokonalost však vyvažuje perfektní stylizací a humorem. Charismaticky působil i v pozici „frontmana“ a diváctvo se mu za to několikrát odvděčilo spontánním smíchem (podobně jako jeho spoluhráči – z čehož usuzuji, že nešlo o omílané „vyzkoušené“ gagy dávané k dobru při každé repetici dané skladby).

Po celý koncert poklidně seděl, oblečením i výrazem byste v něm viděli univerzitního profesora. Za kytarou se však z něho stával punker - rebel, jehož kytara kvílí a šlehá mocné elektrické výboje vzteku a vzdoru. Jeho kytarová hra je brilantní citlivě střídá polohy, od Hendrixe plynule přechází k ryze moderním kytarovým prvkům. Názorným příkladem funkčnosti takové syntézy byl cover The Doors „Break On Through (To The Other Side)“, který mě donutil přemýšlet, kam se hudba vyvinula za oněch čtyřicet let. Ribotova verze je vpravdě humorná.Vykašlal se na harmonickou linku a pod hutným basovým rifem rozezněl kytarové vazby, které reflektují současnou agresivní dobu živenou šílenými medii lépe nežli originál. Je to vůbec výrazný element tvorby Marca Ribota - hraje cokoli a hraje to obvykle s ironií a nadsázkou. Srovnání s humorem Franka Zappy se přímo nabízí. Je v něm však méně sexismu a více „levicového“ smýšlení.

Když Ribot později sám s kytarou spustil intimní country, evokoval mi spíše osobité písničkářství Neila Younga,Toma Waitse ad. Ne snad, že by zmíněné kopíroval, ale podobně jako oni dokázal autenticky zpracovat americkou tradici od country a blues a plynule ji vměstnat k industriální a odosobněné kocovině současné doby nákupních center.

Mistrovskou skladbu této jeho polohy můžete najít i na nejnovějším albu s lehce kousavým názvem „Party Intellectuals“. Spíše recitovaná volná asociativní poezie za doprovodu kytary a zvukomalby dalších nástrojů s nostalgickým milostným textem o mládí, o době která nenávratně zmizela, rozplynula se někde v dáli, už není hmatatelná, ale zůstává v nás. Hluboce intimní sebereflexe, kde je všudypřítomný humor upozaděn skutečnou hloubkou. V „refrénu“ Ribot křičí „We were freaks“. Ve slovníku pod pojmem „freak“ najdeme výrazy jako šílenec, monstrum, toxikoman, hippie či dokonce zrůdná abnormálnost. V současné hovorové angličtině má tento výraz negativní zabarvení. Můj názor je jiný - více takových „freaks“ a možná to tu ještě nějaký ten rok přežijeme.

Luděk Marhoul

Marc Ribot and Ceramic Dog. 19. 10. 2009. Palác Akropolis. Praha.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.