On a Ona se milují a plodem jejich lásky je malý Nick. Jediná noc a tragická nehoda však stačí k tomu, aby se jejich život obrátil naruby – chlapcova smrt se stává katalyzátorem proměny obou hrdinů i jejich vzájemného vztahu. On je coby psychoterapeut hlasem Rozumu, snažícím se „vyléčit“ trpící manželku; Ona představuje bytost ovládanou City, již odrazuje jeho chladný odstup. Mužský a ženský princip se zde setkávají v dalším kole svého odvěkého zápasu a využívají při něm značně nevybíravých prostředků – jejich bojištěm se stává odlehlá chata uprostřed hlubokých lesů, místo nesoucí symbolický název Eden.

Trier nový snímek formálně zasadil do „literárního rámce“ stejně jako například své předchozí tituly Dogville a Manderlay z tzv. americké trilogie. Rozčlenil příběh Antikrista na Prolog, 4 kapitoly (Žal, Bolest, Zoufalství, Tři žebráci) a Epilog, přičemž úvodní a závěrečný úsek jsou černobílými pasážemi (doprovázenými hudbou G. F. Händela) rámujícími barevně natočený film. Výraznou úlohu hraje v tomto snímku složka výtvarná – obraz laděný do temných barev, zpomalené či detailní záběry, stylizace některých snímaných objektů, práce se symboly a alegorickými výjevy, a to zejména na předělech mezi jednotlivými částmi filmového příběhu.

Jak nastíněný děj, potažmo téma snímku, tak samotný fakt, že se jedná o part určený pouze dvěma postavám, naznačuje vysoké nároky kladené na obsazené herce. Oba představitelé hlavních rolí (On, Ona) však zásluhou svých bohatých zkušeností, nesporného talentu a naprostého odevzdání se do služeb režisérovy vize zvládají dodat spíše archetypálním charakterům potřebnou dávku lidskosti a na velkém prostoru jim věnovaném rozehrát skutečný herecký koncert. A to i přesto, že jim předložená partitura – scénář Larse von Triera – obsahuje velmi širokou škálu tónů i několik pasáží značně nelibozvučných. Překvapením může pro mnohé být obsazení ženské hrdinky, jejíž představitelka Charlotte Gainsbourg – známá například z Betonové zahrady či Gondryho Nauky o snech – se v podobné roli objevuje poprvé. Naproti tomu jméno Willem Dafoe je s postavami rázu mučednického nebo naopak démonického v diváckém povědomí pevně spjato – stačí vzpomenout na snímky Četa, Poslední pokušení Ježíše Krista, Ve stínu upíra nebo Spider-Man.

Rozbor témat a motivů přítomných v Antikristovi by nejspíše vydal na rozsáhlou studii, zabývající se třeba již mnohokráte pronesenou domněnkou o režisérově nenávisti k ženám. Konečně i zde je to právě hlavní hrdinka, kdo (alespoň na první pohled) nese hlavní vinu za odehrávající se temné události a je poté spravedlivě potrestán. Jisté je, že Trierův snímek poskytuje vhodné argumenty nejrůznějším skupinám – může se stát zbraní v rukou feministek či jejich odpůrců, psychologů nebo jejich kritiků, věřících i ateistů. Pro filmového diváka by však měl v první řadě představovat estetický zážitek a jako takový jej lze bez ostychu označit za skutečnou lahůdku, byť pro některé nestravitelnou (ale takové už skutečné delikatesy bývají). Antikrist je snímkem vizuálně podmanivým, současně vysoce stylizovaným i téměř dokumentárně syrovým, po formální stránce vycizelovaným a přitom poutavě vyprávějícím, herecky skvěle obsazeným a především nutícím k hlubšímu zamyšlení. Nezbývá než popřát Antikristovi, zatím nejmladšímu dítěti Larse von Triera, aby se na něj čeští diváci vypravili v počtu co nejhojnějším – tentokrát na tom vydělají obě strany…

Petr Nagy

Antikrist (Antichrist, 2009, 100 min)

Režie: Lars von Trier

Hrají: Willem Dafoe, Charlotte Gainsbourg

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

plakát k filmu Antikrist

http://www.fdb.cz/filmy/52980-antikrist-antichrist.html

repro: petr.nagy

záběr z filmu Antikrist

http://www.fdb.cz/filmy-fotogalerie/52980-antikrist-antichrist.html

ale pův. Zdroj: Filmstarts

foto: petr.nagy