První kniha Petry Soukupové získala vskutku nebývalý ohlas. Autorka s ní vyhrála Magnesii Literu a dokonce i Cenu Jiřího Ortena. Bylo proto nabíledni, že na trh brzy přijde kniha další. Soubor novel Zmizet vyšel dva roky po prvotině a je znát, že se již nejedná o debut. Grafické a knižní zpracování (kupříkladu pevné desky) i rozsah knihy napovídají, že se čtenářsky setkáváme s autorkou, která již získala renomé.

Sluší se nejprve porovnat Zmizet s dílem předchozím a zeptat se, zdali došlo u autorky k nějakému posunu. Největším nedostatkem novely K moři bylo poměrně předvídatelné konečné vyznění – velmi krásná a namyšlená dívka se nakonec ufetuje k smrti, zatímco ta zpočátku tlustá, nesebevědomá, a tudíž velmi nešťastná se v dospělém životě stane mnohem spokojenější. Určitým způsobem také v prvotině ne zcela fungoval jazyk. Jakési náhodné elipsy a stylová neustálenost v díle poměrně rušily.

Pro novely ze souboru Zmizet stále platí výše zmíněná první část. Konečné vyznění je skutečně jasné od prvních vět. Všechny postavy jsou nešťastné a marně hledají své místo ve světě, který je k nim krutý a hází jim klacky pod nohy. Po určité době je vždy do příběhu vložen nějaký zlomový moment (amputace nohy, zmizelý sourozenec), který do něj na první pohled vnáší nové okolnosti. Kvůli všeprostupujícímu zoufalství, osamocenosti a vykořeněnosti postav se ale vlastně nic nemění, jelikož těch pár centimetrů, o které se propast bezútěšnosti prohlubuje, se už beztak nachází v takové hloubce, že to nikdo nepostřehne. Pokud lze někde spatřit výrazný posun v tvorbě Petry Soukupové, pak v gradaci zoufalství postav.

Kladem Zmizet je literární řemeslo autorky. Kniha se velice dobře čte (tedy pokud čtenáři nevadí, že je mu předkládáno vlastně poněkolikáté to samé v mírné obměně). Soukupová svůj literární jazyk výrazně vypilovala. Lépe snad říci obrousila. Nejvýrazněji k tomu dospěla zřejmě odstraněním prvoplánových a zbytečných experimentíků bez efektu. I vstupování vypravěče do nitra postav a promlouvání jejich ústy je zvládnuto poměrně dobře, odhlédnu-li od „dramatických“ pasáží, kde probíhá několikerá proměna vypravěčského subjektu na prostoru jediné strany a vyprávění se tím na chvíli zbytečně drolí.

Je poněkud škoda, že se Soukupová natolik úporně drží úspěšného receptu. Téměř tři sta padesát stran se tak stává těžko stravitelnými (přibližně od poloviny druhého příběhu, kde již zcela netlumeně září otravné opakování). I přes již zmíněnou čtivost je velmi únavné, když i ve čtvrté novele (počítáme-li K moři) po sobě tvoří nejvýraznější témata špatný sourozenecký vztah, mizerní a neempatičtí rodiče a vlastní vykořeněnost. Stereotypnost a schematičnost novel tvoří vskutku hlavní a poměrně výrazný nedostatek, který pro mě činí z Petry Soukupové autorku, která pravděpodobně zatím nemá co říci.

Netvrdím ani náznakem, že pro Petru Soukupovou není na českém literárním poli místo. Spoustu čtenářů jistě zaujme, bezpochyby dokonce i nadchne a dojme. Mnoho výtisků Zmizet bude muset snést potřísnění kapkami slz citlivých čtenářů se smyslem pro spravedlivý svět. Její příběhy jsou neoddiskutovatelně srdceryvné a lidské. Bohužel ale nedráždí formou ani obsahem. Příběhy sice nijak nedrhnou, zároveň ale není potřeba se někde pozastavit či přemýšlet. Pokud si sám pro sebe kladu otázku, jaký důvod mě má přivést k přečtení dalších tří novel této autorky, odpověď je pro mě zřejmá: žádný.

Marek Dobrý

Soukupová, Petra: Zmizet. Host, Brno 2009. 344 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.

Kolik utrpení sneseš

repro: ema.stasova

© Host