Že věkem a zkušenostmi se usazujeme, že jednou se konečně vybouříme a budeme těmi „správnými“ členy společnosti. A také že vězení občas dosáhne jednoho ze svých cílů – nápravy charakteru (nebo alespoň chování).

Tato kniha nás nutí k tomu, na co v normálním běhu života nezbývá moc času – k přemýšlení nad sebou samými. „Bavilo mě být dandym, módním lvem, obklopoval jsem se malými povahami a nízkými tvory. Stal jsem se marnotratníkem vlastního génia a promrhat věčné mládí mi působilo zvláštní potěšení,“ píše Wilde ze žaláře v dopise lordu Douglasovi. Muži, jehož otec Wilda obvinil z homosexuality v době, kdy byla prohlášená za nezákonnou.

Na stránkách De Profundis z hlubin vyvěrá autorovo nitro a bezkonvenční buřič společnosti se proměňuje v pokorného trpitele. Snaží se vše, co ho potkává, obrátit k dobrému. Prozrazuje své tužby i budoucí plány, přiznává se ke svým chybám.

Tento posmrtně vydaný text je ne neprávem považován za nejzralejší autorovo prohlášení o životě a umění. Je to prohlášení upřímné a pokorné, ale není plačtivou prosbou za odpuštění. Pohled na život zůstává i po měsících v žaláři realistický a střídmý. Chladná žaloba nespravedlivé společnosti vyznívá výrazněji, než kdyby byla plivána jedovatou rozhořčenou slinou.

Kniha není nejvhodnější pro odpočinková odpoledne ke kávě. Je náročná jako sebezpytování duše. Ovšem stejně tak, jako jsou doporučovány denně alespoň malé chvilky zamyšlení, ani De Profundis bychom se neměli vyhýbat. Minimálně pro literární zážitek…

Vladimíra Staňková

Wilde, Oscar: De Profundis. Překlad: A. Starý. XYZ, 2009. 202 stran.