Patřím noci - rozhovor s Alešem Misařem

Ahoj Aleši, před sebou máme tvou poslední sbírku „Patřím noci“, která obsahuje básně z let 2005 – 2008. Jaké to bylo období v tvůrčím i osobním životě? Jak se to promítá v rozložení témat?

To bylo období, kdy k sobě život osobní a veršovaný těsně přiléhaly, často s dramatickou věrností. Nacházel jsem se poprvé ve vážném vztahu a v básních se to muselo odrazit. Na pozadí všeho jsem ještě studoval VŠ a v rámci studentského života mohl více než jindy „Patřit Noci“. Co se týče formy, měl jsem v oblibě dosti dlouhé rétoricky rozmáchlé básně, vhodné k tomu, aby je házel do davu nějaký kazatel. Má třetí knížka ve svém malém formátu obsahuje třaskavou tematickou směs. Najdete tu básně o básních, múzách a podmínkách mé šílené samo-se-sžírající tvorby, stejně jako milostné etudy na notu veselou nebo výlevy zklamaného srdce (některé z pohledu ženského pohlaví) a dokonce kousky sociálně-společenské (vystupuje tu diktátor i žebrák, užijete si tu kritiku televizních programů apod.) Velice tu vzpomínám na dětství a na venkovské pobyty u babičky v Seleticích, se všemi světlými i temnými stránkami, které to obnášelo. Jedna báseň je přímo věnována Nymburku. Tuto všehochuť protkává stříbro-černou nití motiv Noci.

Existují básně z tohoto období, na které se ve sbírce nedostalo místo? Podle čeho se rozhoduješ, zda básně vedeš nebo schováš do šuplíku?

Právě že drtivá většina básní byla odsouzena do šuplíkové rakve. To, co definitivně „Patří Noci“, je pouze třpytivá špička ledovce. Skládání takové sbírky je v mém případě kvasný proces na několik let. Původně jsem zamýšlel sbírku vydat už v roce 2007! Ale řekl jsem si – počkám. A myslím, že se to vyplatilo, zvykl jsem si hledat vyvolené básně systémem hudební hitparády, kdy méně povedené kousky odpadají na úkor těch lepších a sestava, která přežije po uzávěrce, kvalifikuje se do tiskárny. Jak psaní, tak i čtení a hlavně vybírání básní si žádá léta trvající trpělivost.

Sbírku „Patřím noci“ jsi vydal vlastním nákladem, co tě k tomu vedlo a jak jsi sháněl peníze na realizaci?

Nechtělo se mi čekat, až mě pravidla nakladatelského byznysu pustí ke slovu. Navíc jsem trpěl touhou něco zase pokřtít, podvědomě jsem cítil, že nymburští po mě chtějí další verše. V časové nouzi mě podpořili chápaví rodiče. Ovšem zavázal jsem se jim vše vrátit v říjnu ze svého učitelského platu. Volil jsem takový náklad, aby nikdo v mém blízkém okolí nezbankrotoval. Ukázalo se, jak jednoduché je dnes vydat knihu na vlastní pěst! Při tak nízkém (a vzácném) nákladu 60 kusů není třeba se spoléhat na žádné nakladatelství. A není to nijak závratně drahé. Takže mé shrnutí: Všem, kdo sní o vlastní knížce, doporučuji začít cestou vlastního nákladu.

Kde si lze sbírku zakoupit? A za kolik?

Sbírku zakoupíte v čajovně Na Valech, v Městské knihovně nebo v Hudebním centru Aleše Misaře. Ovšem musím trochu reklamně zvolat – neváhejte! Větší část knížek (včetně té polité) padla na křtu. Pozor na další způsob – sbírku si můžete rezervovat stejně jako CD na adrese misar.ales@post.cz. Cena za celý balíček čtecí i zvukový je 150 Kč. Za knihu popřípadě CD zvlášť pak 100 Kč. Takže co je výhodnější?

Podruhé za sebou vytvořil ilustrace k tvé knize Jiří Vetešník nejmladší. V čem ti vyhovuje jeho styl? Podle jakého klíče jste řadili ilustrace k básním?

Naše spolupráce na druhé sbírce „Proti armádě tvé krásy“ se osvědčila. Pustili jsme se do díla znovu, ale tentokrát jsme zmenšili formát, aby čtenář mohl s poezií v kapse vyrazit na poetické toulky. Jiřího malování na mé básně padne, protože to, co vypovím složitými obrazy ve slovech, on vyjádří malbou svižnou, přehlednou, přitom nepostrádající hloubkovou atmosféru náznaků, nápověd. Ladil své černobílé obrázky do temna, aby byly přímo nasáklé nocí a daly se na jakékoli místo sbírky. Jen několika básním jsme poskytli komfort jejich vlastní ilustrace. Například u „Nejúžasnější televize světa,“ kde Jiří záměrně přimaloval hororovou obrazovku chrlící hleny. „Nymburská“ báseň k sobě zase nutně potřebovala obrysy hradeb. Jinak máme pořadí nahodilé.

Společně se sbírkou jsi uvedl CD „Patříme noci“, což je společný projekt s klavíristou Jiřím Chvojkou. Jak se vám spolupracovalo?

Na tuto spolupráci budu vzpomínat velmi rád a s přídechem sentimentu: jak nás napjaté vlákno stresu pěkně sjednotilo! Mobily vyzváněly každou chvíli v kapse jednoho či druhého, často jeden z nás něco zapomněl a pak to snažně hasil. Když se vrhnou do takového projektu dva nepraktičtí umělci, vyvine se kolem nich zacuchané zmatkovité pole. Ano, z vnějšího pohledu to sice byly roztomilé zmatky, ale nám to - zvláště ve finiši - trhalo nervovou síť. Kdybychom byli o trochu výbušnější nátury, už se dávno rozcupujeme a vytrháme si navzájem své bujné kadeře. Ale my to neudělali, a tudíž můžeme ve spolupráci klidně pokračovat!

Jak se vůbec zrodil nápad sestavit hudební CD s autorskými texty a hudbou?

Ten nápad vyšel z hlavy hudebníka. Ale na počátku všeho stál náš pokus o melodram „Titán“. Vznikal na přelomu let 2007-08, párkrát jsme jej poté provozovali na živo, a když jsem Jirkovi řekl, že chystám novou sbírku, navrhl, že Titána natočíme a záznam ke knize přiložíme jako audio-dáreček. Souhlasil jsem s tím, že na CD namluvím i pár básní ze sbírky. K básním ještě přibyly čtyři povídky tajuplného prozaika Aloise Bedřicha. Čtenář sbírky tak může za dlouhých zimních nocí šetřit oči poslechem 5O minut našich hlasových výkonu a atmosférické hudby.

Sbírku i CD jsi pokřtil v pátek 25. září, zaznamenal jsi již nějaké reakce od čtenářů nebo je na to příliš brzy?

Nikdy není příliš brzy, ani příliš pozdě. Ty první ohlasy přicházely většinou z dáli mailem a ze všech vesměs vyplývalo, že se mým čtenářům podařilo „patřit Noci“; to byl můj umělecký plán, takže spokojenost na mé straně a když i moje devadesátiletá prababička po zaryté četbě významně zamrkala a prohlásila „úplně mě to vzalo,“ patřil jsem už ne Noci, ale sedmému nebi. Už jsem ale zvědavý i na nějaké výtky.

Jsi spokojen s průběhem křtu. Překvapil tě večer nějakým způsobem?

Večer se vydařil nad očekávání, program jsme totiž na několika místech šili za horka ještě v zákulisí. Překvapila mě hlavně návštěva, sál se zaplnil do poslední židle a já tleskám všem přítomným za to, že se našlo padesát duší, které se v páteční večer nebály patřit Noci s poezií. Díky Nymburku.

Předpokládám, že sbírku budeš propagovat všude, kde to jen půjde. Máš nějakou autoritu, které bys sbírku rád poslal s prosbou o kritický názor?

Mezi první posuzovatele mých novinek vždy patřili mí bývalí spolužáci z bohemistiky, zejména autorka předmluvy Veronika Čurdová. Opravdovou autoritou co do zkušeností s poezií a básníky je pan Miroslav Kovářík, to je asi poslední žijící fenomenální interpret poezie na našem území. Už se těším, až zaťukám u jeho dveří s novou knížkou místo vstupenky.

Jak tě znám, u třetí sbírky nekončíš. Pokusíš se příště oslovit nějaká vydavatelství nebo opět vydání sbírky zaplatíš ze svého? Jak vůbec zavedená vydavatelství přijímají nové, neznámé autory?

Samozřejmě jsem zkoušel nakladatele oslovovat, ale nevzešly z toho dobré zkušenosti. Buďto vůbec neodpovídali, nebo mě zamítli s tím, že básně ještě nejsou zralé na vydání. To se týká právě „Patřím Noci.“ Ale ty poznámky o nezralosti jsem neodmávl, donutily mě přezkoumat obsah sbírky, neuspěchat vydání. Potřebuji kolem sebe roj kritických včel s žihadlem připraveným, kdyby se mi chtělo usnout na vavřínech. Nakonec vrhl jsem se do té třetí knížky, protože jsem věděl, že verše odborníky posouzené jako „nezralé“ si přece najdou své posluchače a třeba v nymburském publiku jsem je nalezl. Ale neznamená to, že bych u čtvrté sbírky nezkusil štěstí u nakladatelů.

Kromě poezie píšeš i písňové texty. Zajímalo by mě, zda texty píšeš na melodii, či je to naopak. V čem se podle tebe liší písňový text a báseň?

Píšu básně, zřídkakdy přímo texty. Navázal jsem spolupráci s hudebníky, teprve když jsem byl o to požádán. Také jsem zkusil psát text na hudbu, byla to užitečná zkušenost, ale příliš se mi nezamlouvala, jako by pták zvyklý létat na křídlech slov bez omezení, musel najednou létat ve voliéře. Nedokázal jsem ale udržovat eleganci letu. Textařina má podle mně více z řemesla, bývá na zakázku a zadavatelem je tu skladatel, ten hraje prim. Jsem daleko raději, když naopak mé básně inspirují nějakou muzikální duši tak, že je oplodní hudební myšlenkou a přinese mi je v hotovém písňovém balení, aniž by po mně chtěl úpravy. Nerad se totiž rýpu v básních, které považuji za dokončené.

Bukowski se ptá: „Aleši, které zvíře tě nejvíc sexuálně přitahuje?“

Máme doma kocoura, říkám mu zarputile Žmolek, ačkoli rodiče prosazují Kryšpína. Nosí stříbrný obojek a rád se rozvaluje na ulici 2.Května, jako by byl jejím knížetem, aut nedbá. Schválně si všímejte, až tudy pojedete, ale nepřejeďte ho, prosím, mám ho moc rád. (I když kočku bych radši). Stačí to, Mr. Bukowski?

Nevím, jestli bude zcela uspokojen. Děkuji za rozhovor a hodně štěstí.

reportáž z pátečního křtu (zdroj: MěKS Nymburk)

básnický pořád "Zrcadlení duší"