Báseň máme, jdeme hrát

První oblastí, v níž se stýká literatura a hudba, je případ, kdy muzikanti sáhnou po již existujících básních. Česká literatura disponuje mnoha texty, které se více či méně hodí coby materiál ke zhudebnění. Mezi nejodvážnější patřili bezpochyby legendární The Plastic People of the Universe, kteří se pustili do Ladislava Klímy (album „Jak bude po smrti“). Spojení literárního a hudebního undergroundu bylo však v době normalizace produktivnější než dnes a nepřežilo dobu.

To ze zhudebněných textů Václava Hraběte v podání Vladimíra Mišíka (především „Variace na renesanční téma“) se stala večernice dodnes plující českou oblohou. Básníkům rád bere slova od úst i Jan Burian, například Konstantinu Bieblovi, Fráňovi Šrámkovi nebo Františku Halasovi (album „Poesie“). Jedním z nejzajímavějších projektů posledních let je pak bezpochyby „Reynkarnace“ uskupení Hukl, která se rozhodla vzbudit z mrtvých Bohuslava Reynka (celé album je volně k poslechu na http://www.deezer.com/en/hukl/reynkarnace-A178087.html). Ne vždy však hudba sluší poezii, což je případ kapely Support Lesbiens, která pro Brabcův „Máj“ zhudebnila stejnojmennou Máchovu klasiku.

Hudbu máme, jdeme psát

Druhou, a pro nás zajímavější, oblast tvoří muzikanti, kteří své melodie prokládají vlastními texty. Z těch, o nichž píšeme, se jako kupodivu kvalitní jeví raní Ready Kirken a jejich skladba „Zejtra mám“. O něco hůře, ale přece jen ne špatně, dopadl Kryštof se svým „Rubikonem“ (ovšem kdo ví, co by se dělo, kdyby došlo na „Lolitu“). Zcela jinam míří ostré šípy dívčího dua Čokovoko, které dokazuje, že hnutí za práva žen se díky bohu nezastaví před ničím. A zcela samostatnou kapitolu tvoří dva „umělci“, kteří si oblíbili písmeno „x“: Xindl X a Xavier Baumaxa. Posledně jmenovaný, skutečný fenomén dnešní alternativy, dostává hodně prostoru: rozhovor, recenzi jeho nové desky a navrch rozbor textu jedné velmi zajímavé písně s názvem „Penis“.

Zpívající básníci, básnící zpěváci

Zatímco v předchozí skupině najdeme především interprety, kteří si na umělce nehrají, máme v Čechách i dost takových, kteří si na ně hrát nemusí, protože jimi jednoduše jsou. Těmi se mimo jiné detailně zabýváme ve Studentské studii. Kromě Radůzy, Karla Plíhala nebo Lenky Dusilové se v tomto čísle dále věnujeme Václavu Koubkovi a Oldřichu Janotovi, s nimiž přinášíme rozhovor.

A co dál, doktore?

Kromě všech výše jmenovaných je zde přehršel dalších, kteří by si zasloužili naši pozornost. Kromě onoho zástupu slavných písničkářů (Karel Kryl, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Janota&Paleček, Jiří Dědeček, Vlastimil Třešňák atd. atd.) tu jsou např. Sestry Steinovy nebo Ta Jana z ohrady (dříve „z Velké Ohrady“). V červnu tomu bude už pět let, co zemřela výjimečně talentovaná Zuzana Navarová, jejíž „Marie“ se stala regulérním hitem. Na začátku tohoto roku se konečně zdravě naštval J. H. Krchovský a vytřel zrak všem, kteří prznili jeho básně hudbou, albem „Naposled“, k němuž složil nejen texty (jak jinak), ale také všechnu hudbu. A nesmíme zapomenout ani na jihomoravského barda a knížete pornofolku Záviše (vl. jm. Milan Smrčka), jehož „umělecký“ projev se desku od desky mění (vydal jich devět za posledních deset let, ta poslední se jmenuje „Bože, já jsem vůl“). A výčet by mohl pokračovat.

Česká písničkářsko-hudebně-literární scéna má slavnou historii, velmi bohatou přítomnost a snad i světlou budoucnost. Co Čech, to písničkář!

Ondřej Hanus