Kam až může buránek z Litvínova zajít?

Nevim. Mám v hlavě spoustu nápadů: dětský cédéčko, beatboxový, smyččový nebo jenom se zvuky bez nástrojů… stát se může cokoli.

Kladeš ve své tvorbě větší akcent na hudbu nebo texty?

Akcent? Myslíš asi důraz ne? Aby nám rozumněli i neintelektuálové. Důras je mimochodem hráč z Pardubic. Já bych chtěl, aby kvalita stála na obou stranách, ale nejsem moc dobrej na kytaru, takže tuhle složku přebíjim macho pozicí a textama. Snažim se třeba vytáhnout z kytary nějakej motiv, kterej bude zajímavej i pro kvalitnější muzikanty, se kterejma hraju, abych jim dal vůbec možnost to nějak doplnit. Takže se snažim o obojí, ale určitě by se moje vystupování nedalo jet bez textů. Hra s jazykem, textařina mě baví, tak to trošku převažuje.

Ovlivnilo tě nějak to, co jsi studoval? A šel jsi tehdy studovat, co tě bavilo? Skládal bys stejné texty i bez toho? Zkrátka jaká je následnost?

Nešel jsem studovat to, co mě baví. Nikdy jsem nevěděl, co mám jít studovat, akorát jsem nechtěl pracovat. Pajďák mě celkově nebavil, takže jsem to do promoce dvakrát přerušil. Bylo tam ale pár skvělejch učitelů. Spousta věcí, který jsme tam dělali, se mi z hlavy úplně vypařila. Ale zase nějaký jazykový věci byly důležitý. Uh, jak to říct?

Spíš jsem myslela, že v těch textech máš spoustu intertextuálních odkazů – literárních, hudebních. Jestli bys texty takhle okořeňoval, i kdyby ses třeba vyučil kuchařem – číšníkem.

Asi jo, asi jsem měl víc času na čtení a cestování. Ale nevim, já bych tu školu nepřeceňoval.

Čtení a cestování ti do tvých textů něco daly?

Knižní zážitky ne, ale mimoknižní – životní. Protože škola je na hovno. Když je ti dvacet a vtloukaj ti do hlavy autora, kterej podává svojí životní zkušenost za svejch čtyřiceti, padesáti, tak to v životě nemůžeš pochopit. Můžeš se akorát tvářit jako intoš a mě tahle póza na lidech strašně srala. Je to trošku scestný. Všechno si stejně můžeš vygooglovat. Cenu má škola, jenom když je tam dobrej učitel, a těch tam bylo jen pár. Ale byli – skvělý lingvisti, učitelé literatury, dějin literatury. Kvůli těm mě to bavilo, ale většina tam byli přiblblý postkomančové. Ale celkově jsem ve škole vždycky strašně trpěl. A přitom musíš těm lidem hnědojedat, abys prošel.

Ale přitom v textech máš spoustu věcí, které jsou literární, nebo spíš kulturní.

No a co? Proč to tak řešíš? Já to tam dávám, protože to mám takhle v tom momentě v hlavě. Zpívám jenom o věcech, co mi připadaj důležitý. Nedůležitý vyhodim, když to složim, takže hraju třeba třetinu, čtvrtinu písniček. A o zbytku pořád pochybuju.

Podle čeho se rozhoduješ, co v konkrétní večer budeš hrát? Děláš si playlist?

Když hraju s kapelou, tak playlist dělám, aby ty nástroje nastupovaly nějak po sobě. Když hraju sám, tak nikdy. Hraju, co mě napadne.

Takže když hraješ sám a někdo v publiku zakřičí, že chce tu a tu písničku, zahraješ ji, nebo ho ignoruješ?

Podle nálady. Třeba když jsem zmaštěnej a zapomenu, že jsem ji chtěl hrát, a ten člověk mi ji připomene, tak jo. Někdy ho ale taky pošlu do háje.

A kde v dnešní době bereš inspiraci? Kde hledáš muziku a texty, když už toho bylo tolik vytvořeno?

To je otázka do pranice. Odpověď samozřejmě nevim. Prostě když mi něco připadne dobrý, využiju to. Jak jsem už říkal, používám drsnou autocenzuru. A když něco hraju už popadesátý a pořád mi to připadá dobrý, tak to neškrtám.

Michaela Klepáčová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.