foto: stefan.segi

Rozmanitost „textů“, jimiž se autor zabývá, plyne především z toho, co všechno podle něj může být chápáno jako obraz. V širším smyslu jako znak nebo symbol, který je možné lépe či hůře dešifrovat a se zálibou si v něm „číst“. Nepíše tedy „jen“ o malbě, ale i o fotografii a filmu, neoklasicistní i postmoderní architektuře, sochařství a v poslední kapitole v souvislosti s Caravaggiem také o divadle.

Zároveň si je vědom subjektivnosti a fragmentárnosti výběru děl, kterým se věnuje. I toho, že interpretace, které čtenáři předkládá, jsou pouze jedny z mnoha dalších možných.

Kdo by očekával teoretický nebo systematický text, bude zklamaný. Jakákoli metodologie by plynutí myšlení a „vyprávění příběhů“ jen zbytečně svazovala. Manguel své jednotlivé eseje vytváří především skrze asociace, které v něm samém vzbuzují jednotlivé obrazy, a ty pak rozvětvuje do mnoha různých směrů. Takže se snadno stane, že se dostane od Pollockova abstraktního expresionismu k ikonoklasmu osmého století – ale nikdy ne bez souvislosti, i když třeba na první pohled skryté.

Věnuje se obrazům, které se komunikaci s divákem spíše vzpírají, nenabízí dané významy ani návod k interpretaci (už zmíněný Jackson Pollock, Joan Mitchellová nebo Marianna Gartnerová). I obrazům, které jsou naopak „hádankou“. Jsou v nich uloženy symboly – především křesťanské –, které má divák dešifrovat. Každý prvek v nich pak funguje jako „tajné slovo“ (např. interpretace obrazu Madona před krbem připisovaného Robertu Campinovi).

Neopomíjí ani fotografii jakožto emblematické umění dvacátého století, nebo hyperrealistické popkulturní obrazy, které samy znesnadňují diváckou kritickou reflexi.

Na závěr svých úvah Manguel poznamenává, že i tato jeho kniha „jako by sestávala z chybějících stran“. Nenabízí tedy obecný klíč k tomu, jak vnímat obrazy. Ale nabízí originální vhled do nich, aniž by trval na tom, že v nich „přečetl“ všechno.

Tereza Hřibová

Manguel, Alberto: Čtení obrazů. Host 2008. 450 stran.