Hans Prinzhorn vystudoval dějiny umění. Za první světové války se naučil základům medicíny a zejména psychiatrie a z kombinace těchto poněkud vzdálených oborů vyplynul jeho zájem o výtvarné projevy pacientů psychiatrických léčeben. Za svého působení na univerzitě v Heidelbergu začal tato díla sbírat a posuzovat. Jeho sbírka dohromady čítá asi 5 000 výtvarných prací od více než 450 autorů. O své práci Prinzhorn napsal roku 1922 uznávanou knihu Umění duševně nemocných, kterou by u nás mělo brzy vydat nakladatelství Arbor vitae.

Mezi exponáty vystavovanými v současné době U Kamenného zvonu převažují malby, najdeme zde ale i kresby a také jednu instalaci – Marie Lieb rozmístila po podlaze hvězdy, květiny a písmena vytrhaná z prostěradel, aby si tak vymezila svůj osobní prostor. Díky autentickým fotografiím se podařilo její dílo věrně zrekonstruovat.

Většina vystavovaných autorů nikdy nezískala výtvarné vzdělání a tvorbě se začala věnovat až po hospitalizaci. Tvořili ze své osobní potřeby, někdo pro radost, jiný z vnitřní nutnosti, nikdo z nich se však neohlížel na dobové umělecké trendy, předchůdce či umělecké kritiky. Jean Dubuffet pro umění „neškolených“ malířů, působících mimo veškeré estetické normy, použil jako první roku 1945 označení art brut – syrové/surové/brutální umění.

Některá vystavovaná díla jsou bezesporu velice originální – nic ovšem nenaznačuje, že jejich autory jsou lidé psychicky nemocní. V době vzniku těchto výtvarných prací působily pochopitelně výstředněji než dnes, ovšem ani z tehdejšího pohledu nelze hovořit o žádných šokujících či extrémně pohoršujících vybočeních. (Mnozí malíři – například Paul Klee, Max Ernst či Oskar Kokoschka – se art brutem inspirovali a často tuto stylizaci dovedli vědomě ještě výrazně dále.)

Vystavovaní se mezi sebou vzájemně nijak neovlivňovali, mezi jejich tvorbou nenajdeme přímou souvislost, jsou skutečně rozmanitá. Nesporný talent pro tvorbu animací prokazují například série maleb s tematikou vojenských důstojníků od Oskara Volla – jednotlivé kusy se od sebe liší jen drobnými detaily a poskládány za sebou se blíží jednoduchému filmu. Díla Oskara Herzberga výstavu oživují svými vtipnými až groteskními náměty, jejichž zpracování českému diváku může připomenout ilustrace Adolfa Borna. Peter Meyer a jeho obrazy s náboženskou tematikou zase překvapí detailností zpracování – každý výjev se skládá z množství barevných geometrických plošek, podoben skleněným vitrážím chrámů. To Elsa Blankenhorn malovala bankovky vysoké hodnoty. Věřila skutečně, že jimi bude možné platit? Pečlivost jejich zpracování nám dává tušit, že snad ano… Mě samotnou okouzlil obraz Paula Goesche s mystickým názvem Bájná vítězná brána.

Jak je dnes u výstav obvyklé, kromě exponátů zde najdeme i informace o dobovém uměleckém kontextu, historickém vývoji a také související „citáty slavných“. Nutno říci, že v tomto případě se jedná o texty velmi vhodně zvolené, které výrazně zlepšují celkový dojem z výstavy. Každému autorovi je také věnována informační tabulka, z níž se dozvíme o jeho životě, nemoci, kvůli které byl hospitalizován, i o zpracovávaných námětech a technikách tvoření.

Kdo by čekal, že ho U Kamenného zvonu čeká pohled na bizarní, absurdní a děsivé výtvory, které mu po několik nocí nedají spát, bude zklamán. Ten, kdo očekává, že si bude moci prohlédnout zajímavá a z uměleckého hlediska kvalitní díla, že se setká s originálními náměty a nejrůznějšími malířskými technikami a navíc se dozví něco o tvorbě duševně nemocných i jejich slavných současníků, ten pravděpodobně odejde spokojen.

Eva Levorová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.

Prinzhornova sbírka, Dům U kamenného zvonu, Praha, 5. 2.–4. 5. 2009

Karl Gustav Sievers

www.minizone.cz

foto: eva.levorova