WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.

Litenky

Magoria Litera

Trojrecenze nominovaných sbírek

Ondřej Hanus

Proč porotci „popové“ ceny Magnesia Litera nominovali v kategorii poezie osoby, z nichž nejmladší je 72 let? Je současná česká poezie gerontokratická? Je v pořádku nominovat za zásluhy? Zaslouží si vůbec navrhované sbírky svou nominaci?

Lament Jany Štroblové (1936) je zvukomalebnými orgiemi. Básně, které se více či méně blíží osmiverší, jsou protkány verši jako „Vzduch drnčel napětím zda mech postel dostele“ nebo „kdož propadáte / bažině bažení / která své věrné žírnou slávou sytí / vy blahoslavení blažení / v blahovůli a blahobytí!“. Syčí to, praská to, zní to. Rytmus je pravidelný, ale rozhodně ne monotónní. Chybějící interpunkce je nahrazována jakýmsi rozsekáváním veršů, což vytváří fascinující pnutí mezi plynulostí a přerývaností. Neobvykle invenční rýmy (hned zas jdi / nezazdí, zaklimbal / na cimbál, placebo / za sebou apod.) sice vážou řeč do pevného tvaru, ten si však neuzurpuje veškerý prostor a otevírá se významům. Vznikající napětí zahrnuje čtenáře slastným estetickým požitkem, který je konfrontován neradostnými tématy Lamentu: „Vše je tu v úzkých / samá zeď kolem“, „Hozené za hřbitovní zeď jsem našla kosti / ještě ne mé a přece mé“ apod. S klidem můžeme říci, že tato sbírka si nominaci zaslouží.

To samé platí i pro Vážnou známost Karla Šiktance (1928). Klasik české poezie ani na stará kolena neustupuje z pozic dobytých jazykem a naopak ho i nadále brousí. Věčný hledač se opět prokopává skrze vrstvy označujících k rudným žilám označovaných, kutá a kutá: „Šikmo se kouří, / na zádech domů kosý, špičatý náklad záře“, „Rozkročmo na půlkapli záře, citýr psa / skleněnou čekárnou vidět v půli rejdu / benzínovou duhu“. Znalost jazyka je onou „vážnou známostí“ z titulu sbírky. Je to celoživotní vztah, těžko a dlouze budovaný, ale právě proto cenný a silný. Jak výstižně napsal Jan Havlíček: „Hra, kterou básník rozehrává, se podobá ladným pohybům krasobruslařky, jejíž brusle se ostrým nožem zařezává do ledu, jenž hrozí prolomením.“ Jazyk je tenký led, ale je básníkovým úkolem a zároveň bytostným nutkáním se na něj pustit, riskovat, že se prolomí, že se může utopit v řeči. I tato sbírka si svou nominaci obhájí.

To Rukopis Bohumily Grögerové (1921) překvapí svou prostou sdělností. Pregnantní oznámení na samém začátku sbírky „Březen 2006 / Kontrola na očním oddělením Vojenské nemocnice / Dg: prakticky slepota oboustranně“ vyrazí nepřipravenému čtenáři dech. Účinek je tak okamžitý a dodává sbírce podtón, který uslyšíme po celou dobu čtení. Rukopis není ani tak klasická „sbírka“ básní jako spíše poéma, delší skladba, cyklus. Přes totální prozaizaci, která zdůrazňuje zbytečnost formalistních kudrlinek v takovéto poezii, skladba drží při sobě jako jednolitý celek, což je ještě posíleno variovaným refrénem („pane prosím / zastav ten proces“, „pane prosím / zachovej mi zrak“). Slepnutí, bolestné téma, které s tak neobyčejnou silou vložil do svých básní např. John Donne, zde získává podobu mlhy, ve které se však bezmála devadesátiletá básnířka odmítá ztratit („já ale tělu pokoj nedám / nevzdám se“). Je to doslova popis jednoho zápasu, ale ne jako v Šiktancově případě popis zápasu s jazykem, ale s vlastním tělem. I Rukopis je dílo nezpochybnitelné kvality.

Kde je tedy problém? V samotném systému Magnesie Litery. K často zmiňovaným záporům takto koncipovaných literárních dostihů je nutno přidat další: proč mají být propagováni autoři, kteří si své pozice obhájili už dávno, jsou uznávanými a nezpochybňovanými velikány a každé další podobné ocenění je zcela zbytečné? Proč raději nenominovat např. Petra Hrušku (Auta vjíždějí do lodí), Radka Malého (Malá tma) nebo Lubora Kasala (Orangutan v továrně)? Nechci sahat porotě do svědomí (byť přesně to asi dělám), ale není letošní nominace na poezii opravdu za zásluhy? Má-li být oceněn doyen, proč vybírat hned ze tří?

Tato recenzní úvaha víc otázek klade než zodpovídá, ale takové už je téma, jemuž se věnuje. Má-li Magnesia Litera nějaký smysl, pak alespoň tento: ptát se. Pořad je to lepší, než nedělat nic.

Ondřej Hanus

Grögerová, Bohumila: Rukopis. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. 72 stran.

Šiktanc, Karel: Vážná známost. Karolinum, Praha 2008. 70 stran.

Štroblová, Jana: Lament. Akropolis, Praha 2008. 64 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 5-6 (37-38), 11. 5. 2009.