Otázky zněly:

1) Čím jsou specifické česko-slovenské vztahy a proč bychom je měli udržovat v dobrém stavu?

2) Jaká je pozice slovenské literatury v České republice?

3) Je nutné slovenskou literaturu překládat do češtiny?

4) Čím může slovenská literatura inspirovat české autory?

PhDr. Miroslav Zelinský, CSc., literární historik a kritik, překladatel ze slovenštiny, Fakulta multimediálních komunikací UTB ve Zlíně

1) Především jazykovou blízkostí a společnou minulostí, resp. její malé, ale důležité části. Udržování kontaktu s jakoukoliv jinou CIZINOU je k dobru vždycky.

2) Slabá, neodpovídající významu tamního písemnictví.

3) Saháte mi do ledví: zásadně ne a zásadně ano. NE proto, aby se zpohodlnělá část české intelektuální populace konečně usebrala a začala ZASE číst slovensky, ANO proto, aby po těch básních či příbězích sáhli i ti, kteří se slovenštinou nevyrostli.

4) Vším: jinými literárními dějinami, jinou poetikou, jinými žánrovými preferencemi, jinou stavbou příběhů, jinými tématy, jinými postavami, prostě jinakostí an sich.

Mgr. Vladimír Barborík, CSc., literární kritik a historik, Ústav slovenskej literatúry SAV

1) Špecifické sú historicky, spoločnou minulosťou, ktorá azda nebola vždy taká zlá, ako sa nám to pokúšajú niekedy nahovoriť. Ďalej jazykovou blízkosťou, ktorá bola donedávna bezbariérová takmer pre všetkých. Myslím, že pre tých, čo majú skutočný záujem o kultúru toho druhého, ňou zostáva. "Udržovať vzťahy" - takto povedané je to veľké a nekonkrétne. Rozmeňte si to na film, literatúru, divadlo atď. a vyjde vám, že to robíte kvôli sebe: proste ma niečo spoza Moravy zaujíma. Nevidel by som tú vec ako program neurčitej "vzájomnosti", iba ako interes o kultúru, ku ktorej mám ľahší jazykový prístup než napr. k maďarskej.

2) Neviem, na to by musel odpovedať český respondent, a vzhľadom na skutočnosť, že v tejto veci nie som finančne zainteresovaný, je mi to jedno.

3) Ako pre koho. Otázka skôr pre vydavateľov. Ale malo by to byť trestné (a rovnako aj v opačom garde).

4) Odpustite mi, nie som spisovateľ, nemám ten typ bohorovnosti, ktorý dovoľuje radiť iným, čo by si mali odo mňa prečítať. Otázka pre českého znalca slovenskej literatúry.

Mgr. Michal Jareš, literární teoretik, Ústav pro českou literaturu AV ČR

1) Budu mluvit spíš o literární a potažmo kulturní problematice. Myslím, že jsou tyto vztahy nadstandardní už tím, že si vzájemně rozumíme bez překladatele (i když o tom viz dále). Další věc je ta, že my na ně ve větší míře kašleme (nepříliš pochopitelná a divná česká xenofobie i povýšenost "západního souseda"), i když bychom si měli vážit právě zájmu ze strany Slováků. Na rozdíl od nás mají dost slušný přehled o tom, co u nás vychází i co se tady děje v literatuře, stačí se podívat do slovenských knihkupectví, kde je hodně jak českých překladů, tak i původní beletrie. Sami zkuste vyjmenovat pět slovenských žijících spisovatelů, a uvidíte, že jsme na tom se znalostí jejich literatury bídně. Proč udržovat vztahy v dobrém stavu? A s kým jiným z našich sousedů? Navíc nás 20. století tak promíchalo, že každý má nějakého toho slovenského příbuzného, ať už vzdálenějšího, nebo bližšího. Je tady vzájemné obohacení, sice jsme jim my z Čech (nemluvím o Moravě) podezřelí svým ateismem, ale díky nim se můžeme dostat trochu ven z ufňukané uzavřenosti a sebelítosti.

2) Převážně žádná. To, co se k nám dostane v překladech, jsou buď pitomosti (Matkin, Hvorecký), nebo klasika (Rúfus, Sloboda, Vilikovský). Zbylé knížky (Taragel, Pišťanek, Balla, Kopcsay) stojí za zmínku, ale bohužel to jsou spíš výkřiky a pokusy nakladatelů. Loni umřeli slovenští spisovatelé Pavel Hrúz a Ján Johanides, tady se to spíš přešlo a kromě odborné veřejnosti se o tom nedozvíte. A to nemluvím o slovenské poezii, její pozice se u nás blíží absolutní nule. Jediné, co se drží, je hudba, i když se obávám, že s idiocií NoName nebo svazáckým rockem Elánu toho moc o Slovensku nepochytíte. Ale třeba Vec, 100 múch, Horkýže slíže nebo produkce Slnko records jsou alespoň nějaké náznaky pozice slovenské kultury u nás...

3) Za sebe říkám absolutně a rezolutně ne, přijde mi to jako hloupost. To platí zejména o próze, pokud se sejdete poprvé s verši jako: "Huckač vyhuckaj / huckanie zo seba, buď mu v pätách, / stoj huckanému za chrbtom" (Ján Ondruš) může to být trochu problém... Ale ty jsou od toho, aby se řešily. Maličké rozdíly jsou spíš ku prospěchu věci a taky v mnohém si užijete víc ten "cizí" jazyk. Na druhou stranu je to už pro někoho problém, ale pokud je schopen člověk během tří měsíců zvládnout angličtinu na úrovni jakéhos dorozumění, proč by nevedel po slovensky, hej?

4) Uměním psát povídky, ty jsou u nás čím dál tím horší. Ale vážně: tamní poezie je v mnohém zacyklená do sebe, obdivuje se technologie psaní, takže poezie znovuprožívá jistou podobu experimentu, čímž jsme si u nás prošli už před čtyřiceti lety. Abych však nekřivdil: mají tam v posledních letech velmi slušný babinec, který literaturu docela oživuje (Ferenčuhová, Růžičková, Kucbelová, Beňová, Kompaníková a další a další). To jim lze jen závidět.

doc. PhDr. Lubomír Machala, CSc., literární historik a kritik, Univerzita Palackého v Olomouci

1) Jazyková blízkost češtiny a slovenštiny je opravdu jedinečná, např. některé dialekty němčiny či francouzštiny jsou navzájem méně srozumitelné. Právě tato jazyková přístupnost umocňovala v minulosti naše geopolitické a kulturní vazby. Nutno zdůraznit, že vzájemně obohacující kulturní kontakty fungovaly i v časech, kdy Češi a Slováci žili v rozdílných státních útvarech. Často také platilo, že kdo měl problémy doma, našel zastání (útočiště) u sousedů. Notoricky známé je v dané souvislosti pozitivní přijetí Máchova Máje redaktorem Hronky Karolem Kuzmányem, nedlouho po listopadu 1989 se zase mezi českými intelektuály objevila řada hlasů, obhajujících svobodu uměleckého projevu v případě mladého slovenského prozaika Martina Kasardy a jeho povídky (azda) Posledná večera, pro kterou chtěla jedna poslankyně slovenského parlamentu pohnat autora před soud. A ať nezůstanu pouze u obecného konstatování vzájemného obohacování: česko-slovenský nebo slovensko-český charakter (původ) mají např. takové filmové skvosty jako Obchod na korze, Spalovač mrtvol či Sedím na konári a je mi dobre.

2) Nijak záviděníhodná. Promítá se tu jistý paradox: zatímco třeba na vystoupení slovenských divadel v Praze nebo jiných českých a moravských městech bývá plno, na slovenskou literaturu pohlíží běžný český čtenář dlouhodobě s jistým despektem, respektive lhostejností (koneckonců to ale platí i o jiných sousedních literaturách, např. polské či rakouské). A zatímco na Slovensku není díky prodejnám Art-fóra vůbec problém sehnat českou knižní novinku, v celých Čechách i na Moravě existuje pouze jedna jediná prodejna, v níž lze běžně slovenské knihy koupit.

3) Kdyby záleželo pouze na mém osobním přesvědčení, tak určitě ne, ale zároveň si uvědomuji, že v úvodu zmiňovaná vzájemná schopnost rozumět knihám z druhého břehu řeky Moravy, se po rozdělení Československa snižuje. Nakladatelé by si ale měli více hlídat kvalitu překladů, jestliže se už pro ně rozhodnou. Ona jazyková příbuznost je v tomto případě dost ošidná a kvalita, vlastně nekvalita českých překladů slovenských knih z posledních let ukazuje, že ne každý, kdo se na Slovensku domluví, je dostatečně kompetentní k překládání beletrie.

4) Abych pravdu řekl, nevím. Odpověď na tuto otázku mi zavání přílišnou generalizací, kterým se v zásadě vyhýbám. Napíšu vám tedy spíš pár tipů, co si ze současné české literatury přečíst a proč: Tak např. mohu doporučit Pavla Vilikovského, brilantního prozaika, poučeného angloamerickou prózou, jehož nerozsáhlá próza Večne je zelený představuje nápaditou a hravou postmodernistickou slovenskou variantu Jamese Bonda mírně říznutého Járou Cimrmanem. Nebo román Rozum Rudolfa Slobody, což je naléhavá a velmi otevřená sonda do nitra jedince, hledajícího marně, čím se má v životě řídit, aby on i jeho okolí bylo spokojené a šťastné. Dále třeba Petra Pišťanka, který v románu Rivers of Babylon, inspirovaném komiksovou poetikou, vytvořil aktuální, ale i nadčasově platnou výpověď o cestě k moci a reakcích okolí, doprovázejících onu uzurpátorskou genezi. Z poezie pak zmíním alespoň sbírku Anny Sneginy Pas de deux pro velmi přesné postižení toho, co se odehrává ve vnitřním světě dívek a mladých žen. Půvab této sbírky ovšem naplno vyzní až po odhalení, že jejím autorem je literární vědec Michal Habaj...

Eva Haderková

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.