Česko v éře 40. až 90. let 20. století, Květa a Josef, nevěra, komunisté a Bedřich Hrozný. Ještě pár takových hesel a vydá to na typ špatného klišé s vysokou frekvencí výskytu v pamětech dětí nylonového věku. Čtenářská obec je v posledních dvou desetiletích zahlcená postkomunistickou produkcí, osvětlující snad ve všech existujících médiích, jak že jsme to tenkrát žili naše každodenní životy. Demokratický čtenář hltá příběhy o bestiální totalitě, podvojných lidských charakterech, rozštěpenosti privátního a veřejného prostoru, šedé oblasti viny a svědomí. Ostatně po právu, zapomenout se jistě nesmí. Jenže těch narativně zajímavějších reminiscencí minulého věku, vybočujících ze zaběhnuté linie pobitevního švejkování, je po čertech málo. Ale když už se objeví, nezapadnou.

Prvotina Tomáše Zmeškala mává na rozloučenou věcné přesnosti a politickým příčinám historických událostí. Ať na sebe totiž zloun vezme jakýkoliv převlek, zůstává zlounem, a to platí o totalitní ideologii dvojnásob. Zmeškal neilustruje dopad konkrétních zrůdností režimu, nechává lidské charaktery konfrontovat se se zlem obecným, nadrežimním, a zpovzdálí sleduje, jak se Josef, Květa nebo Maxmilián v přímém střetu s ním cukají jako ryby na suchu. V jeho světě nejsou jasné situace, označení viníci a pochválení mučedníci, jsou tu jen lidé, čelící tváří v tvář zlu. Chvilkami vyprávěcí perspektiva dokonce vyvolává dojem, že si autor vzal placené volno a rozhodl se jen dívat. Ovšem díkybohu za tak neangažované dívání.

Výsledkem takového postupu je totiž horizontální klouzání tam a zpět po časové linii mezi body tehdy (40. léta) a dnes (90.léta), kterým provází osud Josefa a jeho ženy Květy, nacházejících se v tragickém stavu celoživotního míjení. Sám titul románu klame tělem. Milostný dopis napsaný klínovým písmem může odkázat do sfér lepší harlequinky, kterou se mihne šifrolog Indiana Jones, kterýžto na půdě univerzity vysvobodí láskyplné sdělení z mlžného hávu starobylého chetitského písma. Pravda i nepravda zároveň. Josef je sice laický obdivovatel a uživatel klínového písma, vyluštěná šifra je sice milostné sdělení, nějaký ten závan univerzitního prostředí rovněž zaduje kolem, ale kýč to stále není.

Na romantické záhady zapomeňte, jsme v syrové realitě komunistických Čech, v mikrosvětě jednoho odloučeného manželského páru, citové vyprahlosti jedné dcery a surovosti jednoho muže. Zmeškal je šachista minimalista, a tak na celém poli téměř padesáti let hraje jen s několika postavami a nezměrným univerzem neurčitých odboček od hlavní linie. Právě proto povolávají někteří kritikové autorovu narativní strategii a práci s časovostí / bezčasovostí do literárněvědné dvorany slávy. V malém rozpětí každodenních událostí je čas a prostor zaoblován, zakřivován a proplétán tak, že vtahuje čtenáře do autentické bubliny konkrétní chvíle. A nezávisle na tom, jak mu v dané chvíli mohou dějové odbočky připadat neopodstatněné, je v nich přítomen. Překročil jordán mezi vnímatelem a vnímaným světem, stal se jeho součástí.

Tato recenze zcela záměrně nevypráví, jak proplula jedna pražská rodina půlstoletím vývoje Československa, proč se cesty Josefa a Květy nikdy doopravdy nesešly a ani neříká, k čemu že to byl onen záhadný dopis klínovým písmem klíčem. Ani román to ve své podstatě nedělá. Neotřelost příběhu totiž leží mimo dějovou linii, v práci se čtenářem, časem, detailem, vědomím postav, v práci se vzpomínkou.

Vody v českém rybníčku bahňáčku jen tak něco nerozčeří. A pokud ano, jsme za ten vzrušující pocit splývání a pronikání s fikčním světem ochotní autorovi odpustit i občasnou rozvláčnost, těkání a slalom mezi vedlejšími liniemi, stejně jako mlhavou matnost, s jakou zastírá kauzalitu jednání. Ostatně příběhů, kde nejde o chápání příčin, nýbrž o ,,bytí u toho“, se rodí jako šafránu.

Ina Marešová

Zmeškal,Tomáš: Milostný dopis klínovým písmem. Torst, Praha 2008. 384 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.