Jakým by byl básník klasikem, kdyby nevelebil domovinu, neměl rád děti, nepěl chválu na ženskou krásu, neznal Boha, neměl víru, nectil smrt? A jelikož vesmír je nekonečný, ale Země v něm je jenom jedna, tak klasiků byla celá řada, ale Milan Rúfus byl originálním a jedinečným pánem svého slova mezi nimi.

Nešlo mu zřejmě nikdy o to zaujmout čtenáře intelektuální pompézností extrémů nebo zmást kritiky emotivní barokní lyričností, ale rád přesně pojmenoval aspekty moderního způsobu života s pomocí svého intelektu, který neodděloval od emocí. Ve svých verších stmelil hrozby konzumní společnosti, lidského chtíče a relativitu existence („Stesk poznania,/ mrazivý, tichý stesk/ ti ľudské kosti lomil./ Spomenul si si./ Nie na Veľký Tresk./ Skôr na Veliký Omyl.) s úctou k matce Zemi a všeprostupující láskou („Sporný som vo všetkom./ No v jedinom nie:/ Bolo,/ bolo mi dané mnoho milovať.“). Jeho poezie se nesnaží hledat v bytí skryté významy, ale vlastně mluví o tom, co život sám potvrzuje – „V útrobách země víťazí./ I v kozme./ Pod korytami riek./ A na dne morí./ A predsa/ všetko sa lomí na tom,/ kto sme./ Sme Bytosti./ Alebo sme len tvory.“

Rúfus dokázal ve svém díle obejmout brány životního štěstí a obsáhnout v nich klíče k jejich zámkům. Ztvárnil tak básnický ideál, jímž oslovil svět ideálů v nás samotných a naši touhu být takovými básníky sami sobě a našim životům. Možná že však pod morálním apelem, jakýmsi náboženským tlakem a direktivním hodnocením jeho poezie ucítíme chuť vyrůst do nebe i zarůst do země, poznat sami sebe i zapomenout na to, že jsme lidé, sebrat odvahu ke změně i zalézt strachy do kouta.

Ovšem, nehledě na osobní pocity, vždy je dobré uvědomovat si stav našeho bytí. Zvláště pak v současné době, kdy, jak se zdá, potřebujeme právě takové básníky, kteří jdou po podstatě a přimějí nás zaujmout postoj.

Andrea Knotková

Rúfus, Milan: Óda na radosť a iné básně. Perfekt, Bratislava 2000. 127 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.