Záhadami obestřenému a zajímavostmi kořeněnému Angličanovi Alanu Moorovi bylo na přelomu let 1986 a 1987, kdy mu vyšel komiks Strážci (Watchmen), třicet dva let, měl na svém literárním kontě pár zábavných historek z mládí a byl, jak se zdá, velmi šikovný a sečtělý. Dokázal totiž do komiksového světa přenést moderní příběh o hrdinech zachraňujících svět, jehož podstata je stará jako sama existence. Se zdařilou realizací Strážců mu pomáhal ilustrátor Dave Gibbons, který nechal Moorův scénář ožít ve svých kresbách. Nápaditá zápletka se smrtí jednoho ze superhrdinů, téma hrozící nukleární války, problematika moci vládnoucích korporací, intenzivní paralely kolem mezilidských vztahů a touha zachránit svět – to všechno se vejde pod pokličku Moorova všudypřítomného intelektuálního nadhledu a filosofického přesahu. To, co nakonec, při troše štěstí, zachytíme v roji linií příběhu, je náš život sám, jak si hledá cestu a prosakuje mezi komiksovými okénky.

Co se týče textu jako takového, Moore není žádným střelcem od boku – psaným slovem míří přesně, repliky jsou jasné a nekomplikované, aniž by působily banálně. Vrstvy myšlenek a světů různých postav se navzájem prolínají a uhýbají hlavnímu proudu příběhu, aby se potom znovu všechny setkaly na konci jednotlivých kapitol a na závěr slavnostně vyústily do moře. K těmto zdatným kouskům využívá Moore svých znalostí literatury a mezi scény vkládá dobře zvolené citace z Bible nebo úryvky z děl a výroky známých osobností jako je William Blake, Albert Einstein, C. G. Jung a Friedrich Nietzsche. Často se mu tím podaří zarovnat výkřiky svého vyprávění a dát jim příjemnou příchuť déjà vu. Takže když sečteme propracovaný scénář, téma, které má hloubku, a Gibbonsovu zkušenou kreslířskou ruku, zřejmě nás nepřekvapí, že mezi „komiksáři“ mají Strážci nálepku „povinná četba“.

Do filmového zpracování Strážců se pustil a na plátno v tomto roce Strážce přenesl populární americký režisér Jack Snyder, který není v tomto ohledu žádným nováčkem. Komiksové předlohy se tentokrát držel jako klíště a vytvořil v podstatě její věrnou filmovou kopii, až na několik detailů. Rozhodl se vynechat ve filmu černošského chlapce, jenž se vždy, jakoby z ničeho nic, objeví mezi stránkami komiksu a sám čte komiks o pirátech, který symbolicky nastiňuje významy některých dějových souvislostí. Jeden z dalších drobných rozdílů mezi komiksem a filmem, k němuž mám určitou výtku, je postava Nitea Owla a hlavně jeho kostým – ve filmu podle mě jednoduše vypadá jako Batman. K celkovému dojmu netopýřího muže pak přispívá i zvýšená akčnost scén, ve kterých se vyskytuje. V komiksu se totiž Nite Owl s mírně zakulaceným pupkem příliš neprojevuje a jako správná lenivá sova má nejraději klid. Jinak ale většina filmových postav jako by z oka vypadla těm komiksovým – zřejmě také díky tomuto pečlivému výběru nehrají ve filmu žádní známí herci, což jsem shledala velmi příjemným.

Snyder dokázal s komiksem, podle mého názoru, pracovat velmi dobře a zdařile. Jednotlivé ilustrace nahrazují promyšlené střihy, vypointované konce kapitol se odráží v dějových souvislostech scénáře a jakoby retrospektivních vzpomínkách jednotlivých postav, podstatné prvky zůstávají i ve filmu na svém místě. A tak jako komiks nám čtenářům dává větší prostor pro fantazii, tak také film nám jako divákům poskytuje určité výhody. Sledovat sto šedesáti dvou minutový snímek je skoro vždy pohodlnější a jednodušší než číst jeho předlohu. „Komiksovost“ v tomto případě navíc dodává filmu příjemné odlehčení a tak tam, kde při scéně zobrazující násilí Gibbons prostě namaluje další políčko, můžeme ve filmu být svědky vydařených záběrů, jež nejsou explicitní nebo je v nich humorné množství kečupu. Celkově si myslím, že Strážci jsou velmi vydařeným dílem v obou svých podobách také hlavně proto, že komiks zůstává komiksem a film, i když má komiksovou předlohu, zůstává filmem.

Andrea Knotková

Moore, Alan, Gibbons, David: Watchmen. DC Comics, Londýn 1986-1987. 338 stran.

Strážci – Watchmen (USA, 2009, 162min). Režie: Jack Snyder. Hrají: Billy Crudup, Patrick Wilson, Jackie Earl Haley, Malin Akerman, Matthew Goode aj.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.