„Je to takový slovenský Rudiš,“ zaznívá často, když máš být představen českým čtenářům…

To mě ani nepřekvapuje. S Járou jsme kamarádi a oba jsme se shodli na tom, že dobré vztahy mezi autory naší generace jsou poměrně vzácným jevem. Necítíme se navzájem jako konkurence, spíš si pomáháme a vyměňujeme si zkušenosti. Já ho pozvu na svoji akci, on pak pozve někam mě. Přesto si myslím, že spolupráce mezi spisovateli obecně by mohla být větší. Srovnávání s Rudišem mě neštve, jako autoři jsme velmi odlišní.

Máš pocit jakési sounáležitosti s autory své generace?

Myslím, že jsme si nevytvořili žádnou generaci, že všichni píšeme velmi odlišně. Často také spolupracuji s Petrou Hůlovou, což ale neznamená, že by naše tvorba byla v něčem podobná, naopak je radikálně odlišná. Mám dojem, že tu neexistuje skupinová poetika, jsme generace individualistů, ale uvědomili jsme si, že si můžeme a hlavně máme pomáhat. Možná nás tři, Petru, Járu a mě, spojuje jakýsi profesionální životopis, což je přirozené, protože pocházíme z jednoho regionu. Navíc jsme všichni měli štěstí, že jsme byli přeloženi do němčiny, to je dalším pojítkem. Situace na evropské literární scéně se vyvinula tak, že německý jazyk je prostředníkem pro střední a východní Evropu. Naše cesty se hodně střetávají v Mnichově nebo Berlíně. Mrzí mě, že se nepotkáváme víc třeba v Praze, Brně nebo Bratislavě, že naše setkání musí zorganizovat nějaký německý kulturní dům. To hodně vypovídá o zdejší literární scéně.

K Německu máš blízko. Jaké máš vztahy s německými spisovateli?

Někdy mi to přijde paradoxní, ale mám víc přátel mezi německými spisovateli než mezi slovenskými. Setkávám se s mnoha německými autory, s některými se znám velmi dobře, s jinými spíš povrchně. Na německé literární scéně mám hodně známých a líbí se mi, že v německy hovořících zemích hrají knihy a literatura podstatně větší roli ve společnosti a v médiích, než je tomu u nás.

Nezávidíš trochu německým autorům, že mají lepší prostor pro svoji práci?

To je velké dilema mého života a mé práce. Spousta německých kamarádů mi říkalo, ať se odstěhuju definitivně do Německa. Když se podívám na objektivní důvody, ekonomické a společenské, asi bych se odhodlal k rozhodnutí odstěhovat se z Bratislavy. Ale když vezmu v úvahu důvody čistě osobní, velmi by mi chyběl jazyk, kterým mluvím a píšu. Navíc na Slovensku jsem si vybudoval určité postavení a toho si vážím. Mám dojem, že můžu spoluvytvářet veřejné mínění a nechci se toho vzdát, nechci to ztratit, protože získat si publikum je nesmírně těžké pro každého autora. Rád jezdím na autorská čtení do zahraničí, ale moje místo jako spisovatele je přece jen v Bratislavě.

Když se zaměříme na slovenskou literární scénu, jak se k  obě staví slovenská kritika?

Se slovenskou kritikou mám zvláštní vztah. Překvapivě teď po deseti letech mám poprvé kladné recenze na knihu Pastýřský list, a to i z médií, která mě doslova nesnášejí. Klíčový problém je v tom, že slovenská kulturní scéna pěstuje kult neúspěchu. Co je neúspěšné, to je dobré. Úspěšná kniha rovná se špatná kniha, což je zvrácené chápaní umění jakéhokoli druhu a žánru. Ale i postoj kritiků se v poslední době vyvíjí a mění. Uvědomuji si, že moje práce, můj způsob vnímání a psaní je pro generaci akademiků ve věku mého otce jakoby z jiné reality. Ti lidé vyrostli v době, kdy se autoři vůbec nestarali o to, kolik se jejich knih prodá, protože knihy vycházely v obrovských nákladech, které kupovaly fabriky a knihovny, a nikdo netušil, kolik těch knih si skutečně koupili čtenáři. Já jsem vyrostl ve velmi tvrdém prostředí. Vlastně mám radost z každého textu, který o mně vyjde, i když bych si mohl negativními recenzemi vytapetovat byt. Přijímám výhrady ke své práci, sám se snažím být vůči sobě kritický. Špatnou kritiku musí člověk brát sportovně, protože svět se z toho nezhroutí. Už jsem si o sobě přečetl ledascos, ale po těch letech to snáším celkem dobře.

Spousta kritiků ti vyčítá tendenci ke sci-fi až utopii, například v závěru románu Eskorta…

Kritici mi vyčítali, že v Eskortě jsou skutečně čtyři různé žánry, čtyři části a každá má trochu jiný styl – memoárová část, bildungsromán, milostný román a jakási groteska. Myslím si, že pro naši generaci je takové mísení žánrů normální věc. Jsme zvyklí na surreálnou estetiku MTV, kterou by před padesáti lety lidé nepochopili, zatímco my jsme se s tím úplně sžili. Můj německý vydavatel byl nadšený právě závěrem Eskorty, protože v německé literatuře nic podobného prakticky neexistuje a groteskní způsob zobrazení vlastní země a futuristická projekce knihu někam posunuje.

Se sci-fi prvky souvisí také tvá tendence dopodrobna popisovat technické věci, což může za pár let působit směšně. Neustálé vztahování k současnosti, k aktuálnímu světu podle mě charakterizuje pop-literaturu. Kam směřuješ své texty? Chceš, aby to fungovalo teď a tady, nebo se snažíš o nějaký přesah?

To sám nemůžu ohodnotit. Při psaní to tak nevnímám. Pop není jen pro okamžik. Pop-kultura je v tomto ohledu velmi živý organismus, který výrazně ovlivňuje životní styl a chování lidí. Nedá se předvídat, jak se věci vyvinou a co bude za patnáct let. Třeba teď zažíváme velký návrat příběhů, tradičních vyprávění. Ale zase se to může všechno zvrtnout a znovu budeme psát experimentální romány bez interpunkce.

Mám pocit, že tady se s pop-literaturou pořád bojuje, že se neví, jak ji uchopit a hodnotit. Jak to vnímáš?

Dotýkáš se klíčových otázek interpretace současného umění. Já jsem studoval na univerzitě v Nitře, kde jsme se zaměřovali na zážitkové chápání umění. Neřešme tento problém a nechme na člověka dílo působit. Jeho individuální zážitek rozhodne, co to dílo pro něj znamená. Můžeme jeho vkus vzdělávat a dát mu širší kontext chápání, ale nikdo by neměl být uzurpátorem jednoho názoru na toto dílo. Je spousta románů či filmů, které někdo považuje za žánrový trash a jiný za veledílo. Jako autor i jako čtenář takto umění vůbec neposuzuju. Nerozlišuju literaturu na „vysokou“ a „nízkou“. Vždycky mě zajímá, zda ze čtení mám nějaký katarzní zážitek, zda mi ta kniha něco přinesla.

Použil jsi spojení „žánrový trash“. Připadá mi, že slovenština je ve srovnání s češtinou mnohem náchylnější k anglicismům nebo obecně k cizím slovům…

To je asi jenom bratislavský odpadkový slang, ale jazyk subkultur je tím prosáknutý všude. Myslím si, že je to přirozený vývoj. Na slovenštině je zajímavé, že je to velmi mladý jazyk v porovnání s češtinou, a práce s tímto jazykem je pak vzrušující. Mám pocit, že slovenština je mnohem tvárnější než velké jazyky. Nesmírně rychle se vyvíjela, a možná právě proto do sebe stále absorbuje cizí slova, nahrazuje si tím chybějící slovní zásobu. Mně osobně to nepřekáží. V mých knihách je spousta cizích slov, ale jen taková, pro která nemáme slovenské ekvivalenty. Myslím, že literatura a literární překlady mají také značný vliv na to, jak dnes slovenský jazyk vypadá.

Tím se dostáváme k překladům ze slovenštiny do češtiny. Četl jsi překlady svých knížek? A myslíš si, že je nutné slovenské knihy překládat?

Překlady jsem četl a myslím si, že jsou velmi kvalitní. Ale je to jen otázka trhu, žádost knihkupců, kteří tvrdí, že knihu ve slovenštině neprodají. Na trhu mají knihkupci důležité postavení a vydavatelé se jim přizpůsobují. Do češtiny už byly přeloženy tři moje knihy. Nevím, zda je to ideální, ale už se to asi nezmění.

Vyšlo ti několik knížek, necítíš se po tolika letech psaní svázán sám sebou? Nemáš pocit, že tvoříš pod tlakem veřejného očekávání?

S rizikem opakování asi soupeří každý autor, každý tvořivý člověk. Když jsem psal Pastýřský list, řekl jsem si, že udělám žánrově úplně odlišnou knihu. A to se snažím dělat i teď. Pro svůj nový román Dunaj v Americe jsem si vybral téma, které vůbec nesouvisí s mou dosavadní prací.

Ani vydavatel tě netlačí do nějakého formátu?

Vydavatel mě tlačí pouze termíny. Nový román by měl vyjít v prosinci, ale pokud budu mít dojem, že to není dobré, klidně to o půl roku odložím. Svět se z toho nezhroutí a ani můj vydavatel ne.

Můžeš nový román představit?

Dunaj v Americe zpracovává jednu moji životní zkušenost, kdy jsem dvě sezóny strávil prací jako tlumočník a manažer na luxusních lodích, které se plavily po Dunaji z Německa přes Vídeň a Bratislavu až do delty Dunaje v Rumunsku. V románu jsem vytvořil příběh o literárním překladateli, který se v zoufalství ze své neúspěšné práce nechá zaměstnat na jedné takové lodi a zažije velmi zvláštní příběh. Bude to trochu thriller a trochu příběh o lásce, která stojí na vodě, tedy o lásce k řece a lásce k jedné ženě. Je to můj pokus o román o Dunaji, který je velmi epickou řekou, přesto zůstal literárně zapomenutý. O Dunaji vyšla jedna úžasná kniha od italského spisovatele Claudia Magrise. A právě hrdina mé knihy vytvořil překlad tohoto díla do slovenštiny. Protože se vydá málo výtisků a on ani nedostane svůj honorář, rozhodne se pracovat v komerčnější sféře.

Tvoje postavy jsou alespoň v základu podobné typy. Máš pocit, že nějak odrážejí generační pocit?

Když jsem psal Lovce a sběrače, konzum u nás nebyl takový jako teď, spotřeba nebyla tak masová. Vymyslel jsem si postavu pana Moravského, který je machr na budování obchodních domů. Sice jsem čerpal ze svých stresových situací, ale jeho charakter je postaven na hyperbole. Jeho životní styl je velmi extrémní, halucinačně vnímá svět, protože nestíhá běžné vnímání reality. Mám pocit, že v poslední době se tento životní styl stal běžnou věcí. Kritik Ivan Adamovič si všiml, že v mých knihách se všichni potí, jsou permanentně vystresovaní, žijí v dynamickém tempu. Já možná sám žiju částečně takhle, takže při psaní čerpám ze sebe. Teď je pro mě úkolem se tomuto stylu vzdálit a postavu v novém románu vybudovat jinak.

Tvůj otec je průkopník informatiky v Československu, dědeček byl ekonom. Ty jsi studoval estetiku. Nevyčítala ti rodina tvůj obor?

Moje rodina se těžce smiřovala s tím, že já jsem taková černá ovce. Oni chtěli, abych šel v té rodinné vědecké tradici. Ale teď mám pocit, že jsou hrdí, že mají radost. V naší rodině bylo čtení vždy vášní, všichni rádi četli a obzvlášť můj otec. On je velmi zajímavý tím, že čte obrovská kvanta odborné literatury, ale zároveň má rád sci-fi a detektivky. Je velmi žánrový čtenář. Vůbec nemá pochopení pro moderní literaturu, ale ne ve smyslu, že by ji odmítal. Snažil jsem se mu dávat seriózní světovou literaturu, Joyce nebo Becketta, ale on mi to vracel s tím, že nechápe, proč se ti autoři zabývají na tolika stránkách pseudoproblémy, které už jsou přece dávno vyřešené. Můj otec má na literaturu velmi netradiční pohled, rád čte i moje rukopisy a má k nim zvláštní postřehy. Oba máme odlišný přístup, a proto je konzultace textů s ním velmi přínosná.

Nebojíš se, že ti jednou náhle dojde inspirace?

To si spisovatel nesmí připouštět. Stále si říkám, že s každou novou knihou, s každou prázdnou stránkou je člověk znovu na začátku. Monitor je bílý a je třeba ho zaplnit.

Pavlína Hubková

Michal Hvorecký se narodil v Bratislavě roku 1976. Vystudoval estetiku na Univerzitě Konštantína Filozofa v Nitře. V roce 1998 debutoval povídkovou sbírkou Silný pocit čistoty. Dále mu vyšly sbírky Lovci a sběrači (2001) a Pastýřský list (1998). Doposud napsal tři romány: Poslední hit (2003), Plyš (2004) a Eskorta (2006), která se dočkala audio podoby a připravuje se její filmové zpracování. V těchto dnech má v Rakousku premiéru jeho divadelní hra Slovenský institut, jedna komedie. Na konci roku by měl vyjít nový román s názvem Dunaj v Americe.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.