Grindcore se zrodil v 2. pol. 80. let v Anglii a je potomkem několika stylů, z nichž nejvýznačnější jsou metal, punk a hardcore. Programově jde proti vkusu masového posluchačstva, charakterizuje ho maximální tempo, minimální délka skladeb (většinou do jedné minuty), agresivní vokály (hluboký hrdelní řev nebo uši rvoucí vřískot) a provokativní texty.

Kdyby však Napalm Death zůstali v těchto vodách, nikdo by je dnes neznal. Oni prosluli právě svým novátorským přístupem a sebezdokonalováním. Z grindové kolébky vstali už v první polovině devadesátých let a dospěli ke specifickému deathmetalovému zvuku, ovšem s poměrně značnou nelibostí oddaných fanoušků. Co naplat, sebevyjádření je přednější, a nová deska je toho jasným důkazem.

Způsob žánrové koláže britským profesorům vyšel na jedničku. "Time Waits For No Slave" by žádnou užší škatulku nesneslo. Je to zkrátka hurikán, který cestou nabral grind, death i thrash metal, crust punk, hardcore… To vše je s maximální autenticitou a intenzitou vměstnáno do padesáti minut, které vám řádně zacvičí se sluchovým ústrojím.

Mark „Barney“ Greenway chroptí jako právě probuzená sopka, občas však, světe div se, sáhne i k čistému vokálu – a není to vůbec špatné! Danny Herrera, vrchní škopkař, do toho tříská, jako by chtěli spolu s basákem Shanem Emburym svrhnout nebesa rytmem. Rozum nad tím člověku zůstává stát – opravdu si přitom nezlámali všechny kosti v těle? A o šestistrunném monstru Mitchi Harrisovi ani nemá cenu mluvit.

Už dlouho jsem neslyšel takhle kvalitní, dynamickou, agresivní, propracovanou a inteligentní metalovou desku. Chápu, že pro jemné sluchovody milovníků literatury to nemusí být to pravé ořechové, ale ti tolerantnější si smlsnou.

Ondřej Hanus

Napalm Death: Time Waits For No Slave. Century Media/EMI, 2009. 50:22.

Napalm Death - Time Waits For No Slave (zvětšit)

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.