|
Po jejich opici je poznátePoetické opičárny Lubora KasalaOndřej Hanus
Postpostpostmoderna je tu. Třetí generace básníků, která se hlásí k pocitu ztráty identity a nesmyslnosti světa, bude v Kasalově Orangutanovi v továrně nutně spatřovat svůj pravzor. Vždyť právě jemu se poprvé zjevil Prdec… Čteme-li škrobenou recenzi Vladimíra Novotného na Portálu české literatury, vstávají nám chlupy na rukou (máme-li je). (Totiž chlupy, ne ruce.) Když říká: „jako by chtěl postmodernista Kasal být ještě postmodernější, než je postmoderna!“, ani neví, že přesně tohle Kasal chce! A nejen to, on chce být postpostmodernější než postpostmoderna. Mnohohlasí sjednoceného světa je samozřejmým, ale už dávno nevnímaným paradoxem modernity, ačkoli každý z nás „nakonec zjistí, že sedí ve vrátnici dva tisíce let nevětraný“. A co se stane, když touto vrátnicí vkročí jeden rezavý orangutan až do továrny? „Kokodák škyt prdyprd / kokodák škyt výprd“. Ale teď vážně. Orangutan v továrně je poéma naší doby. Jeho tělo je tvořeno plynoucím tkanivem, které se pohybuje mezi volným a vázaným veršem, mezi básní v próze a sonetem. Podobně nejednotně utvářený amalgám motivický se skládá tu z dětských říkanek, dadaizujících nonsensů a přisprostlých rýmovaček, onde z rafinovaných kristovských podobenství, citací z renesančních a barokních klasiků nebo třeba z Miloše Urbana. Ač takto popsán zdá se být Orangutan čtivem chaotickým, není tomu tak. Kasalovo jednotící sémantické gesto je jednoznačné: vy po mně kamenem, já po vás hovnem. Doba je blbá, ale básník ne. Dnes nelze jinak, než se opičit, a slovesný tvůrce je výsostným opičákem, továrna pak místem transcendence, do níž se vstupuje vrátnicí tradice. Kasalova sbírka balancuje na oné tenké hranici mezi absurdní, černou groteskou a dětskou veršovánkou. Fascinující svět, který vytváří, není nikdy nudný („teče kapka v nose / a pak zamachruje: / Já jsem kapka z chuje!“), což však ještě neznamená, že je humorný („Továrna v mlze je šelma / z níž do kouře šlehají bělma“). Tato poéma se zkrátka neustále děje. Není chvíle, kdy by stála, nechala čtenáře v klidu. Je silně znepokojivá a chová se jako děvka s doktorátem z filozofie. „Tak kolik nám tam ještě zbývá neviňátek?“
Ondřej Hanus
Kasal, Lubor: Orangutan v továrně. Dybbuk, Praha 2008. 64 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009. (11. 3. 2009, 12:00, přidal uživatel ondrej.hanus)
Debata k článku |