Za prvé, Hanus je formalista. Jak správně podotkla Milena M. Marešová, „vydávat první sbírku právě ve formě sonetů je buď čiré šílenství, nebo propočítaná exhibice“. V případě Stínohradu jde o obojí. To, co se tváří jako sevřenost, je ve skutečnosti pouhá hra se slovy, místy navíc hodně neumělá. To je obzvlášť patrné na častých inverzích, neprostupných vrstvách metafor (často genitivních, což je znak básnické nemohoucnosti), neinvenčních rýmech („příští – tříští“, „slinu – splynu“, „žízním – sklizním“, „pláčem – vláčen“ apod.), slovní prostotě a pojmové nedostačivosti. Obsah se ztrácí, místo něj se objevuje zveršovaná nuda. Občasné pokusy variovat tradiční formu sonetu jsou samoúčelné a nezajímavé, formální ozdůbky, jako třeba akrostich nebo aliterace, jsou na tom stejně.

Za druhé, nejčastějším tématem Stínohradu je smrt. Okolo tohoto slova Hanus obsesivně krouží a nehodlá ho opustit ani v jednom ze tří oddílů, do kterých je sbírka rozdělena (Sonety mrtvým, Běžící gazely a Ořechy v listí). Je to místy až trapně groteskní, třeba když si přečteme pubertálně patetické věnování („Beátce, lásce a múze mého života“), za nímž následují verše o prasatech na jatkách. Základní polohou sbírky je tedy především křeč, základní vlastností statičnost. Autora nikterak neomlouvá, že většinu textů napsal kolem osmnáctého roku života.

Za třetí, Hanus dává na odiv svou víru jako čerstvě prohlédnuvší konvertita: „Bůh“ nebo „Pán“ se vyskytuje na každé druhé stránce. A jako vždy i zde to signalizuje především fakt, že se autor zaštiťuje božskou autoritou, aniž by prožil skutečně plný duchovní přerod – je zkrátka pozér.

Nakonec dodejme, že knihu ilustroval (a to velmi zdařile) Pavel Piekar. To je však to jediné, co je na Stínohradu hezké. A je to málo.

Ondřej Hanus

Hanus, Ondřej: Stínohrad. Weles, Brno 2008. 90 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.