Nedávno jsem objevila poměrně spolehlivý způsob měření kvality divadelní hry. Říkám mu KMD-index a základem je teorie, že hra je tím lepší, čím dřív se členové Klubu mladého diváka přestanou pochechtávat vlastním vtípkům. Někdy to trvá třeba půl hodiny, jindy k tomu ani nedojde. V případě Obchodníka s deštěm poznámky utichly za pět minut.

Nové nastudování v režii Martina Stropnického chce (v rámci možností) setřít hranici mezi jevištěm a hledištěm, což se zdá v případě velkého a nazdobeného Vinohradského divadla být přímo titánským úkolem. Do prostoru orchestřiště jsou tudíž přidány dvě řady židlí, aby se hercům lépe hrálo a divákům lépe sledovalo. Nejsem si jistá, jestli zrovna tahle přidaná místa jsou tím, co dělá z Obchodníka to nezapomenutelné představení, kterým je.

Kvalitu scénáře už prověřilo bezpočet inscenací jak ve světových, tak v českých divadlech (poprvé roku 1957). Premiéru si Obchodník s deštěm odbyl v televizi, následovalo množství zpracování divadelních, dramatických i muzikálových. Nejslavnější adaptací je ale bezesporu film z roku 1956 s Katharine Hepburn a Burtem Lancasterem. A dokonce i vinohradská inscenace je jistým způsobem filmová.

Na prvním místě zaujmou samozřejmě herecké výkony: strhující a přitom velmi civilní, až z toho někdy jde mráz po zádech. Divadelní deklamování je vytlačeno upřímným, mírným projevem lidí, kteří říkají to, co druzí chtějí slyšet, a své skutečné pocity a touhy skrývají hluboko uvnitř. V roli obchodníka s deštěm Starbucka exceluje Filip Blažek, obdivuhodná je Andrea Elsnerová jako nesebevědomá Líza a pozadu nezůstávají ani ostatní herci, z nichž bych ráda zmínila Michala Novotného, který mě v roli mírně prostoduchého Jima velmi příjemně překvapil.

I doprovodná hudba je svým způsobem „filmová“, s příběhem sympaticky ladí a decentně ho dokresluje. Filmové a divadelní ticho snadno působí na dnešního diváka rušivým dojmem, ačkoli to zní trochu paradoxně, hudba naopak poskytuje možnost sdělit více beze slov – může třeba naznačit, o čem přemýšlí pomocník šerifa, když tráví večer samotný v kanceláři. Určuje také prostředí a atmosféru – víme přece všichni, že country patří k rančerům na Divokém západě.

Dokonce i scéna je vybudována tak, aby co nejvíc využila možností, které nabízí filmový žánr. Prostory se střídají, jako když střihne, scénu tvoří jedna veliká otočná „budova“, díky které divák zahlédne i to, co dělá postava, o níž se v jiné scéně jen mluví. Unikátním zážitkem pro mě byla dokonce i přestávka, která, podobně jako televizní reklama, přetne v nejdramatičtějším okamžiku jednu z klíčových scén, a tak místo abyste dumali nad tím, co si v divadelním baru dáte k pití, pořád přemýšlíte, jak asi bude příběh pokračovat.

A jako kdyby aluzí na film nebylo dost, celá hra je završena deštěm a hřměním, až si říkáte, jestli nemáte vytáhnout deštníky. Vsaďte se, že až budete z divadla odcházet, podíváte se na oblohu, jestli se nechystá bouřka.

Co můžu říct víc? Snad jen: Kumulonimbus! Nimbostratus!

Ivana Řezníková

N. Richard Nash: Obchodník s deštěm. Divadlo na Vinohradech, premiéra 8. 1. 2009. Režie: M. Stropnický. Překlad: J. Josek. Hrají: A. Elsnerová, F. Blažek, J. Dvořák, M. Novotný.

obchodník s deštěm

F. Blažek a A. Elsnerová v Obchodníkovi s deštěm

foto: ivana.reznikova

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 4 (36), 16. 4. 2009.