Šestý smysl je pokračováním extrémně autobiograficky stylizovaného příběhu svérázného horníka Ivana, kterému se, jak jsme se dozvěděli v autorově veleúspěšném debutu Pestré vrstvy z roku 1999, podařilo emigrovat do Holandska, kde paradoxně – stejně jako před tím v Havířově – žije život, který žít nechtěl. Z uprchlické podpory a bez stálé práce, vždy mimo společnost a mimo pevnější vazby (kromě rozvíjejícího se vztahu s českou partnerkou), s jedinou jistotou v pravidelně se vracejících záchvatech nepřizpůsobivosti, nesnášenlivosti a nesnesitelnosti, jimž říká „krámy“.

Právě toto stádium jeho života, při němž se pokouší o další útěk, tentokrát zpět do Čech, je zachyceno v Šestém smyslu a právě v něm se už zcela jasně potvrzuje to, co jsme předtím mohli poměrně bezpečně tušit – příčinou většiny životního utrpení hlavního hrdiny je jeho neschopnost být stejně ostře kritický k vlastním chybám jako k chybám ostatních.

Tendence chápat většinu Landsmannovy prózy za autentický autobiografický dokument spíše než fikci je podpořena tím, že kompozice jeho knihy se odvíjí po přesné linii přirozeného času, jen na některých místech se časová kontinuita deformuje či ji přerušují jakési výlety mimo, nejčastěji vzpomínky na dětství a dospívání. Jejich dodatečnost a dodanost vůči hlavní linii je navíc zdůrazňována i vlastním způsobem vyprávění, formulacemi jako „to si necháme na příště“ nebo „tak takový byl ten příběh“ vyhrazenými právě jen pro ně.

K tomuto dojmu přispívá i fakt, že je v ní tematizováno psaní knihy samotné. Tato specifická metarovina nabývá v Šestém smyslu zajímavý rozměr v okamžiku, kdy popisuje, jak neznámého emigranta, který po pražských hospodách ve velkém stylu propíjí svůj první autorský honorář a ještě si jasně pamatuje, jaké je nikoho nezajímat, vynáší na krátkou chvíli po ocenění jeho knihy vlna mediálního zájmu od půllitrů v třetí cenové až před mikrofony a objektivy.

Landsmannův styl je nezaměnitelný a také v podstatě neměnný, ačkoli oproti jeho prvotině se v Šestém smyslu setkáváme s menším počtem a lehčím kalibrem typických vulgarismů, na jejichž obranu vůči případným pohoršeným čtenářům je nutno říci, že jsou zcela organickou a nehledanou součástí textu. Také kvůli ustálenému a extrémně specifickému stylu knihy, osobnostně vyhraněnému slovnímu rejstříku i způsobu větné stavby, se těžko bránit pocitu, že jakékoli hodnocení se nebude týkat textu, ale jeho autora.

Když debut Ivana Landsmanna Pestré vrstvy získal před devíti lety ocenění Kniha roku, vkládaly se do jeho autora velké naděje. Jeho zatím poslední text nás přivádí k otázce, do jaké míry může být Landsmannův autorský a literární typ produktivní v delším časovém horizontu. Většinu toho, co Landsmann v Šestém smyslu nabízí, jsme už slyšeli a většinou to už znovu slyšet nechceme. I Šestý smysl dokáže ale nabídnout víc než obvinění světa za křivdy, ve kterých je oběť sama největším viníkem. Má i momenty, kterým se můžeme obdivovat, kdy brutální, machistická slupka odhaluje vnitřní upřímnost, bezbrannost a touhu psát příběh. Je jen třeba mít trpělivost hledat a ochotu balancovat na hraně života a literatury.

Helena Povolná

Ivan Landsmann: Šestý smysl, nakladatelství XYZ, Praha, září 2008. 317 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.