Alternativně pojatý prostor nevelké taneční plochy obemknuté kruhem mladých a neklidných diváků. Kužel světla, židle, křída, několik výkřiků elektronické hudby a slova, jen tolik potřebuje čarodějný režisér k namíchání divého nápoje lásky. Ačkoliv jistě od počátku nečelil ve vodách rozvolněného diskurzu příliš kategoriálnímu uměleckému imperativu, balancuje představení na neurčitých hranicích země Nikoho.

V šestnácti poměrně rychle odbytých obrazech rozehrává na základě počátečního impulzu pocity jako odcizení, přiblížení nebo touha. Témata se převalují jako tekuté písky a znejistěný divák sotva postřehává křečovitá problesknutí herců parketem, dumaje, zda je v sále jediný, kdo si plavný jelení skok nedokáže přiřadit k žádné myslitelné milostné emoci. Bizardně krátké taneční miniatury ostře kontrastují s nekonečnými sekvencemi absolutního ticha a strnulosti, omývající břehy wertherovského vzdychání Lotto... Lotto... Lotto... Tou dobou je již značně otupený divák znejistěn vtíravým pocitem, že by si nejspíše už něco myslet měl, a tak dohledává chybějící interpretace u vedle sedícího partnera, čímž se prostor divadla pozvolně proměňuje v jakýsi happening.

"Jedná se o strukturalistické představení a strukturalisticky jsme k němu i přistoupili,“ prozradil rozechvělý Mazúch ještě před premiérou Českému rozhlasu. Devátého listopadu však diváci v Ponci spíše než stopy strukturalisticky zpracovaných fragmentů milostného diskurzu nalézali útěchu v náručí svých partnerů, což se z jiného úhlu pohledu dá možná také opatřit emblémem barthesovsky ironického úsměvu.

Ina Marešová

Barthes, Roland: Fragmenty milostného diskurzu. Premiéra 9.11. 2008, Divadlo Ponec.

Koncept a režie: Braňo Mazúch

Hrají: Věra Ondrašíková, Saša Volný, Pavlína Štorchová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.