Nechť jsou zapomenuty analýzy, hlásá ve své nové knize trubadúr milostného diskurzu Roland Barthes. Vždyť milence nelze redukovat na jednotný symptomatický subjekt. Je potřeba slyšet nezachytitelné, dotknout se neviditelného, odklonit se od metajazyka a navrátit se k podstatě samé. Cestu k primárnímu jazyku milostného diskurzu chápe francouzský literární kritik, teoretik a esejista jako pouť vstříc oblasti literárního zájmu, která pro svou emocionalitu, disproporčnost a teoretickou neukotvenost stojí poměrně přirozeně mimo rámec tradičního bádání.

Barthes cíleně rezignuje na systematický popis, stejně jako na analýzu. Na scénu nechává vstoupit přímou výpověď, skutečné fragmenty milostných scén, oscilující mezi póly nepostižetelné nahodilosti a cíleného formulování. Milující, ono centrální já, je tak lapeno v bláznivém kolotoči zběsile pádí, umdlévá, strne, proměňuje se, promlouvá, mlčí.

Zmatený čtenář, roztříštěný v moři zdánlivě nespojitých vjemů, se stává nečekaným svědkem karnevalu citů. Slova sama nejsou šílená, šílená je syntax, zmrzačen je jazyk. Celý milostný diskurz je vlastně nespojitým verbálním chaosem, jemuž by řád přinesl smrt. Není to příběh a není tu smysl. Jen horizontálně vršená, do sebe narážející, zmatená, umírající, vibrující a milující se slova. Není odtud úniku, pokušení smyslu je zcela odvráceno.

Ina Marešová

Barthes, Roland: Fragmenty milostného diskurzu. Překlad: Č. Pelikán. Pavel Mervart, Červený kostelec 2008. 292 stran.

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.