Bez potřeby se dorozumět.

Solný sloup. Zdroj: www.nkp.cz

foto: helena.povolna

Texty sbírky Solný sloup Evy Košinské vznikaly během čtyř let a lze v nich sledovat naznačení hned několika tvůrčích cest, jimž ale dominuje poměrně výrazný rukopis. Jen minimálně se projevují tradiční znaky básnickosti, spíše než s rytmickou strukturou a výraznou obrazností se pracuje například s křížením kontextů, přesahy a pomlkami. Půdorys většiny básní tvoří subjekt stylizovaný nejčastěji jako já v ženském rodě, který jako by míjel řadu další anonymních postav, mezi nimiž výrazně vystupují „otec“, „matka“, „bratr“ nebo „syn“, které společně napříč sbírkou vytvářejí obraz rodiny reflektované jako zdroj utrpení, hořkosti, strachu.

Mluvčí v básních Solného sloupu jako by procházel, respektive procházela, prostorem, v němž je zjevná skutečnost zhuštěna do specifických detailů a těsně se proplétá s fakty jakési další, fantaskní a skryté paralelní skutečnosti. Nejde přitom o protiklad klamného povrchu a ryzího nitra, obě sféry jsou reprodukovány jako plnohodnotné a zcela svébytné, motivy jedné však v druhé (a někdy už tváří v tvář s ní) mění svůj smysl. Tak těsné propojení prvků různých sfér je vzájemně osvětluje, znejisťuje a rozkolísává hranici, která by je měla oddělovat.

Pozice mluvčí je pozicí odtažitého pozorovatele, který zaznamenává a hledá pro svůj záznam nejvhodnější formu. Básně jsou tak především zkouškou možností vzájemného rozeznívání slov v jejich neobvyklých kombinacích.

Projev Olgy Richterové v jejím debutu Napříč kůrou je podobně sevřený a úsporný, neusiluje o tradiční formální básnickost, rytmus je i zde nevýrazný, rým se sice objevuje častěji, někdy ale paradoxně na úkor organičnosti výpovědi.

I tady se projevuje mnohost přístupů, z nichž některé směřují až opuštění básnického vidění ve prospěch pointovaného popisu, i její sbírku ale poměrně jednoznačně spíná specifické autorské gesto.

Sbírky spojují i postavy, které jejich básněmi procházejí: vypovídající „já“ – zde už výhradně v ženském rodě – „ty“, rodina. Jde však o podobnost čistě vnější: Subjekt je v Napříč kůrou podstatně výrazněji stylizovaný, tato stylizace se navíc v různých básních liší a právě její kontrasty vytvářejí zajímavý rámec pro čtení sbírky jako celku, jakkoli může být řada z jejích poloh pro čtenáře poměrně iritující.

Také vztahy k ostatním postavám jsou nazírány odlišně, jsou podstatně méně bolestné, a zatímco u Košinské byly jakousi daností světa, zde jsou výsledkem skutečného vztahování se a jako takové nemají svou definitivní podobu. Tak například časté vztahování se k "ty" jako milostnému partnerovi nemá svou jedinou verzi, ale celou řadu odstínů a forem.

Stejně jako v Solném sloupu i zde jsou ústřední slova, a zejména jejich osamostatňující se, neobvyklé kombinace, opět ale ve zcela jiné funkci a významu. Jejich neobvyklost neosvětluje obrysy světa jakési jiné reality, naopak je výrazem naléhavého hledání vztahu k skutečnosti jako takové.

Zatímco subjekt básní Evy Košinské na svět naráží a zaznamenává jej, básně Olgy Richterové se ptají po vztahu k němu. Těžiště obou ale leží ve slovech a jejich kombinacích a není tu mnoho jiného, čím se nechat vést. To představuje neuvěřitelný potenciál, ale i riziko, kterému se některé z básní skutečně nevyhnuly: nedokáže-li nebo nechce-li čtenář sledovat směr, kterým ho slova vedou, zakryje neobvyklost jejich užití zcela jejich smysl.

Pro obě básnířky tak platí, že se se svým čtenářem nepotřebují za každou cenu a v první řadě jednoznačně dorozumět. To může iritovat, ale i tak lze dospět k svébytným a platným básnickým výpovědím o světě, které také v obou debutech na řadě míst čteme.

Helena Povolná

Olga Richterová: Napříč kůrou

Kutná Hora: Klub rodáků a přátel Kutné Hory – Kutná Hora v Praze, 2008

83 stran

Eva Košinská: Solný sloup

Praha: Literární salon, 2008

79 stran

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.