Vysoká škola ekonomická, fakulta podnikohospodářská, se rozhodla představit svým studentům řečeného mistra v celé své kráse a kompletní šedesátiminutovce. Bude je snad seznamovat s ekonomickou krizí, která nastala vzhledem k narůstající inflaci a postihla Divadlo Járy Cimrmana? Nebo okomentuje statistiku českých nízkorozpočtových filmů a jejich prodejní bilanci na světovém trhu? Ani jedno, ani druhé, ani dvacáté třetí. Studentům „ekny“ je zkrátka servírováno ztělesnění kultury na stříbrném podnose. Na poznámku Michala, že co se tak divím, vždyť minulý týden tu byl Mencl, už radši nereaguji a s otevřenou pusou překračuji práh (vzhledem k poměrům na které jsem zvyklá) superextramoderní auly a usedám na čestné přední místo. Všude to voní novotou. Ale než se stačím rozkoukat, po rychlé zkoušce mikrofonů a trochu nuceném potlesku vstupuje do místnosti režisér, herec, spisovatel, scénárista, textař a bůh ví co ještě v jedné osobě, Mistr s „plesnivým“ plnovousem, Zdeněk Svěrák. Po jeho levici usedá milý a pro někoho možná i vtipný pán pozdně středního věku (údajný děkan fakulty). Oslovuje Svěráka titulem Mistře i několikrát v jedné větě a podle neskrývaného obrácení mistrových očí v sloup se domnívám, že se necítí být tímto vehementním titulováním poctěn, ba naopak. Následuje nudný výčet Svěrákovy tvorby, těžkopádné gratulace k životním úspěchům a upřímný nekritický obdiv sálající z rozzářených očí a upoceného čela. Konečně přichází na řadu samotné jádro besedního večera. Po místnosti se rozbíhá několikero bezdrátových mikrofonů a už se zvedají první nesmělé ruce.

Přes otázky typu „Co je vaše nejoblíbenější cimrmanovská hláška?“, „Kolik si průměrně měsíčně vyděláte?“ se konečně dostalo i na otázky, dle mého mínění vkusnější a pro mě samotnou zajímavější, a tím pádem zapínám diktafon…

„Co vás vlastně vedlo k tomu, že jste se vydal na dráhu umělce?“

„Víte, už na gymnáziu jsem chtěl být spisovatelem. Mně dělalo náramně dobře, když se mi třeba povedla napsat slohová práce a paní učitelka řekla, ať ji přečtu před třídou. To jsem se pak snažil a dával do toho úplně všechno, že chvíli celá třída mlčela jak hrob a pak se zas hurónsky smála. Nebo jsem si představoval Jiráska, to byl takový můj idol, jak chodí po té Litomyšli a všichni se mu uctivě klaní a on přijde domů, zasedne za psací stůl a sepíše dějiny. To byl taky hlavní důvod, proč jsem začal studovat obor český jazyk a literatura na pedagogické fakultě. Jenže už během studia jsem poznal, že kvůli prokousávání se tou hromadou knih už moc času na samotné psaní nezbývá. To se nezměnilo, ani když jsem začal učit. Nezbylo tedy nic jiného, než z té ošemetné učitelské dráhy seběhnout.“

V té chvíli mě začalo všechno pálit a můj tep se začal zrychlovat. Říkala jsem si, že jestli se onoho milého pána nezeptám teď, pak už třeba nikdy. Najednou jsem třímala mikrofon ve svých neekonomických rukou a jeho pohled směřoval ke mně. Nebylo tedy úniku.

„Nejspíš jsem tu dnes za černou ovci, nejsem studentka ekonomické fakulty, ale fakulty filozofické, oboru český jazyk a literatura. Nemohu se tedy nezeptat: přinesl vám váš, respektive náš obor do života i něco víc, než jen ztrátu času a zbrzdění vlastní tvorby?“

(Výmluvný úsměv mluví za vše.) „Tak to jsem opravdu nečekal. Vy chcete být učitelka?“

„Ne, děkuji. I když kdo ví.“

„Není to tak špatná práce, je docela zajímavá.“

„To věřím, ale zatím o tom nepřemýšlím.“

„To měla být otázka?“

„Ne, vlastně odpověď.“

(Celá aula se zachvívá přívaly smíchu.)

„Tak tedy. Celý můj život se točí kolem češtiny, a kdybych pominul všechno ostatní, naučil jsem se snad alespoň pravopisu.“

Tím tedy skončil ten velký debatní večer a já si přepadala jako outsider v hlavní roli. Ale po následném několikahodinovém sezení u vína a diskutováním o nesmrtelnosti chrousta jsem dospěla k závěru, že ten PRAVOPIS je vlastně velice důležitý…

Veronika Kratochvílová

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 2-3 (34-35), 12. 1. 2009.