Jan Soukup je mladý populární básník a horlivý příslušník komunistické strany, který naivně věří v její ideály. Jeho protipól představuje vážený profesor Felix Fischer, jeden z čelních představitelů sociální demokracie. Jejich životy spojuje národní herečka Kamila Nosticzová, manželka Felixe a za války milenka Jana. Profesor Fischer je proti sloučení stran, a tudíž musí být v rámci „vyššího cíle“ odstraněn. Tohoto úkolu se nevědomky ujme právě Jan, kterému Felix jako jedinému z komunistické strany věří díky jeho přátelství s Kamilou. O jejich poměru však nemá tušení. Felix musí kvůli své bezpečnosti odejít do Rakouska; je mu vystaven pas (falešný) a dodáno vízum (falešné). Zde je zajat, aby byl usvědčen ve vykonstruovaném procesu jako zrádce vlasti a tím se komunistům otevřela cesta ke sloučení stran, resp. k pohlcení sociální demokracie. Korunním svědkem procesu se má stát Jan Soukup, který je vydírán svým závazkem k Státní bezpečnosti, který v rámci své horlivosti neprozřetelně podepsal, a také intimními fotografiemi s Kamilou. Zpočátku se brání, nechce poslat nevinného člověka do vězení. Dostaví se k soudu rozhodnut, že bude vypovídat podle pravdy. Komunističtí pohlaváři mu do duše vnesou smítko nejistoty lakonickým prohlášením, že údajně veřejný proces bude vysílán s časovou smyčkou a že pokud nebude vypovídat podle jimi připraveného plánu, jeho výpověď se jednoduše upraví. Dosáhl by tedy pouze toho, že by šel do vězení také. Jan stojí na rozcestí – zachrání sebe, nebo svou čest (a možná i Felixe)? Stane se z něj hrdina, nebo kat?

Příběh je vyprávěn ve třech časových rovinách (před 2. světovou válkou, během ní a po ní) a postupně skládá střípky životů jednotlivých postav v celek. Jejich osudy se odehrávají na pozadí skutečných událostí a skutečného prostředí – část příběhu nás dokonce zavede na Filozofickou fakultu univerzity Karlovy. Další pro mě známou reálií je restaurace Parnas na Národní třídě, kolem které denně procházím. Melancholicky si vzpomenu, jak zde Jana Soukupa vždy vyzvedávali černou „šestsettrojkou“ k tajné stranické poradě.

Pousmála jsem se popisu filozofů (citlivější duše prominou) – prý se oblékají jako „hastroši“ a stylizují se do podivínů.

Zaujalo mě sugestivní podání té doby od autora, který ke komunismu zpočátku také tíhnul. Soudruzi se ke svému stranickému příslušníku Janovi chovali slušně do té doby, dokud plnil jejich příkazy. Když začal „zlobit“, připomněli mu jeho povinnosti ranami pěstí nebo vydíráním. Celý údajně veřejný a spravedlivý proces představoval bravurní herecké výkony všech zúčastněných. Karty byly rozdány a zbývalo jen naučit se přichystaný text. Jan byl pouhou figurkou na šachovnici – de facto Felixe vlákal do pasti, i když ho chtěl dostat do bezpečí.

Motiv smyčky je zde rozvíjen ve dvou rovinách – již zmiňovaná časová smyčka a smyčka pomyslná, která se stahovala okolo všech tří hlavních postav. Jen jedna z nich z ní dokázala vyklouznout.

Děj je vyprávěn velmi lehce a svižně, ač pojednává o závažném tématu. Nejvíc mě překvapil, ba přímo šokoval, konec knihy. Pero autora mě konejšivě vedlo ke šťastnému konci a pak najednou bum! a vše bylo jinak. Ani jsem nestihla pojmout podezření. Můj mozek potřeboval chvíli čas na zpracování všech informací, protože v tomto momentě má děj snad ještě větší spád. Jako první se ve mně ozvalo zklamání. Ale po odeznění tohoto dojmu jsem si uvědomila, že je to vlastně skvělý konec a právě díky němu na tuto knihu nezapomenu.

Simona Drtinová

Kohout, Pavel: Smyčka. Pistorius & Olšanská, Praha 2008. 184 stran.